Muž se s ní potkal na tržišti a dlouho ji pozoroval, než mu to došlo. Byla to jeho první láska. Přesto si nebyl jistý a opatrně se zeptal: „Radko Hejnová, jsi to ty?“
Radka na tom nebyla po vzhledové stránce nejlépe. Měla na sobě nevýrazné, skoro stařecky působící oblečení, tvář měla pohublou, s nažloutlým odstínem. Čas se na ní podepsal víc, než by čekal. Zastavili se a dali se do řeči. Všiml si, že nese velkou tašku plnou brambor a v další igelitce měla ještě nějaké další nákupy. Bez dlouhého přemýšlení se nabídl, že jí pomůže. Vzal těžkou tašku a vyrazili spolu.
Během cesty vyšlo najevo, že oba mají za sebou rozvod. Manželství jim nevyšlo. Radčin syn už byl dospělý a ženatý. On sám nikoho neměl a bydlel sám. Díval se na ni a hlavou mu běželo, že to asi nebude mít lehké, že jí možná chybí peníze. Pocítil k ní lítost.
Došli k domu. Radka mu oznámila, že bydlí v pátém patře a že v domě není výtah. „Luboši, když už jsi tak hodný, pomůžeš mi to vynést? Pak tě pozvu na čaj,“ řekla. Souhlasil.
Když vstoupili do bytu, jeho pocit chudoby se jen prohloubil. Všechno působilo zanedbaně. Dveře do koupelny zůstaly otevřené a Luboš zahlédl oprýskané holé stěny. Nad vanou chyběl závěs, místo něj visela stará igelitová plachta, aby voda nestékala na podlahu. Napadlo ho, jak se tam Radka vlastně myje. Sanitární vybavení bylo staré, matné, zjevně by potřebovalo výměnu. Celý byt byl tmavý, ponurý, bez jediného světlého místa. Člověk by tam mohl snadno chřadnout.
Radka mezitím uvařila brambory a zalila čaj. „Zapomněla jsem koupit cukr. Nějak jsem na to nemyslela,“ omlouvala se. Nakrájela cibuli, polila brambory olejem a pobídla ho: „Dej si, Luboši.“
Jedl a přemýšlel, jak by jí mohl nenápadně nabídnout trochu peněz, aby ji neurazil. Muselo by se to říct opatrně. Vzpomínali na školní léta, dokonce se zasmáli. O rozvodech se nebavili, nebyl důvod se v tom pitvat.
Luboš se zeptal, kde bydlí její syn. V duchu si představoval, že se tísní někde v levném pronájmu, protože jeho matka sotva vychází. Radka ho ale překvapila: „Koupila jsem mu byt kousek od naší bývalé školy. Je to starší byt, ale on s manželkou si ho sami opravili. Mají se dobře.“
Zarazilo ho to. Jak to, že byt koupila právě ona? Zdálo se mu nevhodné vyptávat se na cizí příjmy. Radka jako by jeho myšlenky vycítila, a tak pokračovala: „Mám slušnou pozici, dobře placenou. Loni mě vzali na úřad městské části. Souhlasila jsem, teď jsem úřednice. A důchod budu mít vysoký, takže si nemám na co stěžovat.“
Lubošovi se z toho zatočila hlava. Pokud má peněz dost, proč žije v takové bídě? Radka se rozesmála: „Já jsem prostě mimo běžný svět. Domácnost nesnáším, vařit jsem se nikdy nenaučila. Dá se říct, že žiju prací. Víkendy nenávidím, nudím se k smrti. Bývalý manžel to nevydržel a odešel. A víš co? Dobře udělal. Mně se ulevilo. Pořád si stěžoval. Do práce chodím hezky oblečená, mám drahé šaty, ale doma na tom nezáleží.“
Taková Radka prostě byla. Přespí a znovu do práce. Cenný zaměstnanec, jak se říká. Nastal čas se rozloučit.
Když Luboš vyšel ven, kráčel ulicí a v duchu si říkal, že je vlastně rád, že si ji tehdy nevzal. Láska by časem vyprchala a všechno by zůstalo na něm. Ona by žila jen prací a ženskosti by v ní mnoho nezbylo.
Jeho vlastní byt byl malý, ale čistý a pečlivě udržovaný. Působil dojmem, že jeho majitel vydělává hodně. Byl to klam. Bral málo, jenže šetření bylo jeho životní zásadou.
Tak už to chodí: zanedbané bydlení nemusí nutně znamenat chudobu. A naopak – byty přeplněné drahými věcmi často obývají lidé s velmi skromnými příjmy.
Dobroslav Vysoký