Tereza ležela na zádech přes přikrývku, nohy napnuté a překřížené. Ruce měla složené na břiše, prsty propletené. Dívala se z okna, kde vánek pohupoval větvemi stromů a po modré obloze pluly obláčky.
Ach, jak by chtěla být tam venku, mezi stromy zalitými sluncem, kráčet po měkké, pružné trávě, nastavit tvář teplým slunečním paprskům a dívat se do nekonečné modři nebe, mhouřit oči a slyšet nad hlavou veselé švitoření ptáků…
Tereza zvedne nohu, která chvíli zůstane nehybně viset ve vzduchu. Na místě, kam měla došlápnout, leze po stéblu trávy brouček. A tak ji Tereza pokládá o kousek dál, aby ho nezašlápla. Žlutý květ na tenké stonku jí zavadil o kotník…
Tereza trhla nohou a otevřela oči. Ukázalo se, že na chvilku usnula a zdál se jí sen. Kéž by se nemusela probouzet, mohla by jít a jít po trávě, dál a dál, a nikdy se nevracet sem, do nemocnice, do pokoje…
A přitom si dřív ničeho z toho nevšímala – ani trávy, ani broučků. Neměla ráda déšť a vítr. Pořád někam spěchala, utíkala, někomu něco dokazovala. A teď si přeje, aby tenhle den trval nekonečně dlouho a nikdy nepřišla noc. Protože v noci je tma a sny jsou špatné. Jak je strašné umřít, když se tak moc chce žít…
***
Na rané dětství si Tereza vzpomínala jen matně, v krátkých útržcích. To znamená, že muselo být šťastné. Když ale nastoupila do školy, všechno se změnilo k horšímu. A co je zlé, to utkví v paměti výborně.
Máma říkala, že odjakživa snila o tom naučit se hrát na piano. Ale jejich byt byl maličký, piano by se do něj nevešlo. Proto si přála, aby její sen splnila Tereza. Zapsala ji do hudební školy a koupila piano.
Dá se vůbec předat dítěti vlastní sen a zároveň ho nutit, aby ho uskutečnilo? Tereza piano neměla ráda. Nenáviděla hraní stupnic, mollů a durových tónin. Ale aby mámu nezarmoutila, do hudební školy chodila a dokonce ji dokončila. Když přišli hosté, máma požádala Terezu, aby něco zahrála, a pak na ně pyšně koukala. A když se Tereza zmýlila, máma se zamračila.
„Musíš se dobře učit, abych se za tebe nemusela stydět,“ říkávala.
Na hraní v parku s kamarádkami měla jen málo času. Máma ji hned volala domů, aby se učila. Tereza nechtěla odcházet, ale věděla, že když se jen o chvilku zdrží, máma ji může potrestat a nechat hrát na piano dvě hodiny místo jedné.
Kvůli každé trojce Tereza plakala. Máma ji hubovala a strašila, že jestli se nedostane na vysokou školu, skončí jako uklízečka, bude lézt po podlaze s mokrým hadrem. Proto se Tereza uklízeček bála jako čert kříže.
Pečlivě vypisovala písmena do sešitu, aby měla pěkné písmo. Šprtila nudné odstavce z dějepisu a zeměpisu. O letních prázdninách četla všechny knihy doporučené učitelkou češtiny a literatury. Nežila pro sebe, ale pro mámu, pro její pýchu.
Po maturitě se Tereza dostala na vysokou školu, kterou jí vybrala máma. Téměř hned se zamilovala a ve čtvrtém ročníku se vdala – poprvé v životě se matce vzepřela. Konečně odešla z jejího dohledu a přestala být pod kontrolou. Nečekala ale, že život s tchyní bude ještě horší. Požadavky nezmizely, jen se změnily. Teď ji napomínali za neumyté nádobí, překrojenou polévku, že zapomněla koupit mléko nebo přinesla z obchodu špatný sýr.
„Nebyl. Řekli mi, že tenhle je dokonce lepší,“ hájila se Tereza.
„Tenhle je dražší. Ještě nevyděláváš, abys mohla kupovat drahý sýr. To nešlo zajít do jiného obchodu? A podlahu jsi taky neumyla.“
„Myla jsem včera,“ říkala Tereza.
„A utřít prach tě nenapadlo? To ti musí člověk všechno říkat. Sama nic nevidíš?“
„Utřela jsem.“
„A na skříni? Tam je prachu plno. Já Petra varovala, že si s tebou užije, s línou ženskou. A jestli porodíš, nepočítej, že budu hlídat tvoje dítě. Nestačí, že vás živím, ještě mi na krk chcete hodit dítě.“