„To nepřipadá v úvahu,“ říkala tchyně a kývala ukazováčkem před tváří Terezy ze strany na stranu. „Celý život jsem snášela opilectví Petrova otce. Teď chci konečně žít pro sebe.“
Tereza v noci tiše plakala, hlavu složenou na manželově rameni. Utěšoval ji, hladil po vlasech, sliboval, že si s mámou promluví a že to spolu ještě chvíli vydrží. Až dostudují, najdou si práci a odstěhují se do pronajatého bytu.
Ale všechno zůstávalo při starém. Manžel byl stejně ušlápnutý a nejistý jako Tereza. Když pak zjistila, že je těhotná, rozhodla se pro potrat a nikomu o tom neřekla.
Kam by šla s dítětem? K matce? Ta by jí každý den vyčítala, že neposlechla, že se ukvapila a provdala za prvního, kdo se namane. Měla přece žít jako princezna, nikam nespěchat a hledat někoho lepšího. A teď? Tereza přímo slyšela její oblíbené: „Zklamala jsi mě…“
Pak se tchyně vdala za svého starého přítele, kterého znala téměř čtyřicet let. Přestěhovala se k němu a blahosklonně dovolila mladým bydlet ve svém bytě. Tereza se neustále bála, že se tchyně vrátí, a donekonečna myla nádobí a podlahy.
Tchyně se však nevrátila. A Tereza si konečně oddechla. Ona a Petr dokončili vysokou školu a začali pracovat. Čas plynul, ale Tereza znovu neotěhotněla. Manžel se trápil, prosil ji, aby zašla na vyšetření. Jednoho dne už to nevydržela a svěřila se mu, že potratila.
„Proč jsi mi to neřekla?“ křičel na ni Petr.
„A co bys udělal? Nikdy ses mě před tou tvojí matkou nezastal. Stejně by mě donutila jít na to.“
Mohli si žít klidně, ale od té doby se hádali bez přestání. Petr se oblékl a odešel z domu. A pak jí oznámil, že má jinou, která čeká dítě. Tereza si pronajala byt a odešla.
Co mohla dělat? Nemohla přece sbalit kufr a vyhodit manžela z bytu. Ten byl jeho – vlastně jeho matky. Tereza na něj neměla žádné právo.
Když se dozvěděla, že se Petru narodilo nemocné dítě, nejprve v sobě pocítila zlou radost. Tak mu třeba! Osud ho potrestal za nevěru, za to, že se jí nikdy nezastal před vlastní matkou. Za ten její potrat. Ať teď vychovává nemocné dítě, trápí se a zlobí na osud, na milenku, která mu porodila postiženého syna. A ať se tchyně stará o svého nového muže, vaří, uklízí a utírá prach ze skříní až do konce života. A ať už nikdy nemá zdravého vnuka.
Ale pak Tereza uviděla Petra. Spěchal z obchodu s plnou taškou nákupu a vypadal strašně. Ztrhaný, sešlý. Prošel kolem, ponořený do vlastních myšlenek, a ani si jí nevšiml. Bylo jí ho líto. Vždyť ho přece milovala…
Pak jí onemocněla matka. Tereza se o ni musela starat. Znovu začaly výčitky. Ale tentokrát už Tereza nehodlala trpět – řekla, že když nepřestane, odejde. Matka na ní byla závislá, takže zmlkla. A za to jí aspoň poděkovala.
Po matčině smrti zůstala Tereza sama. Ale v bytě nemohla žít, dusila se v něm vzpomínkami. Připadalo jí, že ji matka sleduje, pozoruje každý její krok. Vyměnila byt za menší, garsonku s doplatkem.
Opravu zvládla sama a měla radost. Teď konečně začne žít. Teď bude svou vlastní paní, nebude na nikom závislá, nebude snášet výčitky. A možná se časem znovu vdá. Jednou…
Ale to jednou nepřišlo. Přišla krutá diagnóza.
„To má být konec? Vždyť jsem nic neviděla, nikde jsem nebyla. Nemůžu umřít! Vždyť mě přece zachráníte, že ano? Dneska má medicína tolik možností, léky, metody! Vždyť mi ještě není ani čtyřicet. Já chci žít! Řeknete, že nezemřu, že ne?“ křičela v ordinaci na lékaře, vyprošovala trochu naděje.
Ten se na ni unaveně díval a jen pokrčil rameny.
„My nejsme bohové. Děláme, co můžeme, ale… Jste mladá. Doufejme, že budete mít větší štěstí než jiní.“
Někdo jí poradil, aby zašla do chrámu. Kněz Terezu vyslechl se soucitem, mluvil o tom, že vše je v rukou Božích, že všichni jednou zemřeme – někdo dřív, někdo později. A že se má modlit za odpuštění vlastních hříchů a umět odpustit těm, kdo jí ublížili…