Tereza nechtěla umřít dřív než ostatní. Nechtěla odpustit těm, kdo jí ublížili. Proč Bůh potrestal ji, a ne je? Takovému Bohu se nebude modlit.
Po operaci každé tři týdny nastupovala na další kolo chemoterapie. S nadějí i strachem čekala na každé nové vyšetření.
„Proč vůbec žít? Kvůli čemu? Jak dlouho se dá umírat strachem pokaždé, když čekáš na výsledky testů a CTčka? Bylo by lepší hned zemřít,“ říkala si často.
***
Tereza hleděla z okna. Kymácející se vrcholky stromů a mraky plující po nebi ji už netěšily. Do pokoje někdo vstoupil. Ani neotočila hlavu. Nikdo za ní nechodil, neměl kdo.
— Terezo, — oslovil ji opatrně mužský hlas.
Doktoři a sestry volali pacienty příjmením. Nejdřív ani nepochopila, že oslovují ji, myslela, že se přeslechla.
— Terezo, — zopakoval hlas o něco hlasitěji.
Otočila hlavu a uviděla Petra. Tak mu říkala jeho máma. A Tereza mu tak taky začala říkat – ale ne něžně, spíš posměšně. Zestárl, vlasy na hlavě mu prořídly, na spáncích měl šediny.
— Poznáváš? — usmál se. — Přinesl jsem ti pomeranče a džus. — Zvedl tašku a ukázal jí ji.
Tereza mlčela. Petr tašku postavil na noční stolek u její postele.
— Jak jsi to zjistil? — s obtížemi otevřela ústa.
— Sousedka říkala, že tě viděla. Má tu manžela. Jak ti je? Co říkají doktoři?
— Proč jsi přišel?
— Jak proč? Vždyť nejsme cizí. Jez pomeranče. Ochutnal jsem je, jsou šťavnaté, dobré. — Rozhlédl se po pokoji. Dvě ženy si šeptaly, třetí četla knihu. — Možná bychom mohli jít ven? Venku je hezky. Viděl jsem pacienty se procházet.
— Nechci, — řekla Tereza a otočila se zpátky k oknu. Neměla chuť s Petrem mluvit. O čem taky? Všechno už je pryč. On, i když životem poznamenaný, žije a je zdráv, a ona čeká na smrt. Nemají si co říct.
— Co ti mám přinést?
Tereza mlčela.
— Tak já půjdu? Přijdu zítra.
— Nechoď, — řekla mu do zad.
Tereza ještě chvíli ležela, pak sáhla do tašky po pomeranči. Tak zářivý, jako z minulého života. Vzpomněla si na jeho chuť a ústa se jí naplnila hustými slinami. Chvatně ho oloupala, ulomila dílek a vložila si ho do úst, zakousla se. Jakmile ucítila nakyslou sladkost šťavnaté dužiny, zavřela od rozkoše oči. Polkla. Pak snědla další dílek. Zdálo se, že každá buňka jejího těla se naplnila životodárnou šťávou.
Večer snědla další pomeranč. Nevolnost ustoupila. Druhý den vyšla ven. Prošla se po nemocničním parku, posadila se na lavičku. Přivřela oči a naslouchala ptákům. Pod stromy byl chládek. Ale jak příjemné bylo cítit na kůži lehký vánek.
— Terezo, ahoj, — ozvalo se vedle ní.
Otevřela oči a hned je přimhouřila. Mezi listy pronikl sluneční paprsek a svítil jí přímo do obličeje.
Petr se postavil tak, aby ji zakryl před oslňujícím světlem.
— Je to lepší? Jak ti je?
— Ujde to. A tobě?
— Taky to nějak jde. Adéla odešla. Náš syn zemřel.
— Mám tě litovat, nebo ti to přát? Proč jsi přišel? Rozhodl ses hrát na rytíře?
— Proč jsi na mě taková? Já to myslím upřímně… Vždyť jsme skoro rodina. Přinesl jsem ti další pomeranče a šťávu v lahvi.
— Vařila tvoje máma?
— To bys mě urazila, já sám. Kdy tě pustí domů?
Tereza pokrčila rameny.
— Za dva dny.
— V kolik? Odvezu tě.
— Dobře. Je mi zima, — řekla Tereza a vstala z lavičky. — Nemusíš mě doprovázet. Zatím to zvládám bez cizí pomoci. — Šla zpátky ke vchodu do nemocnice, bez rozloučení.
„Proč jsem na něj taková? Má toho dost za sebou,“ pomyslela si, ale hned se zarazila. „Měl mě litovat dřív, chránit mě před svou matkou, dovolit mi porodit. Žili bychom ve třech, možná i ve čtyřech. Nezahnul by mi, nenarodil by se mu nemocný syn… Měl to udělat dřív. Teď už nejde nic napravit.“