Odvezl ji domů, doprovodil ke dveřím bytu. Rozpačitě postával ve dveřích, ale Tereza ho nepozvala dál, zavřela mu dveře před nosem. V bytě bylo vše jako dřív. Lednice prázdná.
„Měla jsem ho požádat, ať zajde do obchodu. Nevadí. Sednu si a vyrazím sama,“ pomyslela si Tereza a posadila se na pohovku, zaklonila hlavu na opěradlo. Z předsíně se ozval tlumený zvuk telefonu. Povzdechla si, vstala a šla do předsíně, kde nechala tašku s věcmi.
— Nedošlo mi to hned… Mám dojít do obchodu? — zeptal se Petr.
Tereza ho chtěla poslat do háje. Proč se na ni tak upnul? Snad si chce očistit svědomí? Ale neměla vůbec sílu jít nakupovat sama.
— Ano, jestli můžeš, — odpověděla.
Za čtyřicet minut Petr přivezl nákup.
— Co uvařit, pohanku nebo rýži? — zeptal se.
— Později. Chci čaj, — řekla Tereza. — V nemocnici dávali jen nějakou hnědou vodičku.
Po čaji si lehla na pohovku.
— Jdi domů. Chvíli si pospím, — řekla.
Petr ji přikryl dekou. Když se probudila, seděl vedle ní.
— Proč tu sedíš? Já ti to neodpustím. Všechno je to tvoje vina. Kdybys… — rozkašlala se.
Petr odešel. Ale druhý den přišel znovu. Uvařil pohanku, nakrájel lehký salát. Potom vzal Terezu na procházku. Cukala se, ale trval na svém. Procházeli se spolu ruku v ruce v malém parku za domem jako pár. Ještě byla slabá po nemocnici.
— Určitě se uzdravíš, uvidíš, — uklidňoval ji Petr.
Tereza mu dovolila, aby byl nablízku, staral se o ni. Ukázalo se, že je velmi příjemné, když se o vás někdo stará a nic za to nechce.
Za tři týdny znovu nastoupila do nemocnice na další kolo chemoterapie. Předtím odevzdala krev a podstoupila CT.
— Překvapila jste mě. I když, věděl jsem, že to zvládnete, — řekl lékař. — Máte zjevné zlepšení. Myslím, že brzy už budeme moct léčbu ukončit. Ale nepolevujte a dodržujte všechna doporučení.
Tentokrát snášela léčbu mnohem lépe než dřív. Petr ji navštěvoval s pomeranči, povzbuzoval ji, věřil v ni. Začala si zvykat, že je nablízku, těšila se na něj. Říká se, že bolest a trápení se lépe přežívají ve dvou. A i když se občas ozvala stará hořkost, bývala k němu hrubá, odháněla ho, vždycky se znovu vrátil.
Někdy ho smířlivě poprosila, ať zůstane na večer. Po večeři spolu sledovali televizi, nejčastěji komedie nebo romantické filmy s dobrým koncem. Tereza si položila hlavu na Petrovo rameno a tak často i usnula. On se nehýbal, čekal, až se probudí.
Jednou navrhl, že pojedou na chatu. Jeho matka tam už nejezdila – její nový manžel měl vlastní dům s rozlehlou zahradou. Chata zarostla. Tereza seděla na lavičce, opřená zády o sluncem vyhřátou stěnu domu, dýchala čerstvý vzduch a pozorovala, jak Petr seká trávu.
Pak pili čaj venku. Petr jí přikryl nohy dekou, přinesl nějakou bedýnku a udělal z ní provizorní stolek. Slíbil, že příští rok zasadí květiny a postaví altánek.
— Představ si to – budeme se dívat na květiny, vdechovat jejich vůni a pít čaj.
Tereza souhlasně přikyvovala. Neodporovala. Vyšetření ukázalo zlepšení. Ale to ještě nebylo úplné uzdravení. Musí se dožít příštího roku. Je lepší příliš nesnít, aby pak nebyla zklamaná a zoufalá.
Tráva voněla čerstvým sekáním. Seděli vedle sebe na lavičce – někdejší manželé, kteří spolu zažili lásku i rozchod, nadělali chyby, snažili se odpustit jeden druhému.
Možná jim osud dává druhou šanci, aby změnili sebe i život toho druhého? Proč ne…
„Nezáleží na tom, co způsobilo probuzení, důležité je, že k němu došlo. Člověku je třeba dát šanci na nový život, a ne jej kamenovat za chyby minulosti.“ – Jan
„Nikdo z nás není imunní vůči chybám. Každý může klopýtnout: říct něco v afektu, udělat nerozvážný krok, ublížit, aniž by si to uvědomil… A i když ne všechno je možno odpustit, někdy je prostě nutné dát člověku šanci – protože i malá naděje může změnit celý život…“ – Michal