– A můžu se zeptat na jednu věc? – Jana postavila před svou tchyni talíř s borščem a podívala se na ni přísně, možná až přespříliš přísně. – Proč k nám každý den chodíte? Otevřeli jsme tu snad bezplatnou jídelnu, nebo tu máme kroužek „Poniž snachu“?
Marie, dáma ve čtyřiašedesáti se stále nechápavým výrazem ve tváři, jako by jí svět kolem absolutně nevyhovoval, si Janu přeměřila pohledem. Vrásky u úst se jí zkřivily do jízlivé mašličky.
– Za prvé, – začala, aniž by se dotkla boršče, – jsem matka. Za druhé, kdybys vařila pořádně, nemusela bych sem chodit. A za třetí, – naklonila se blíž, – chci se ujistit, že mého syna netrávíš.
Petr, osmatřicetiletý manžel Jany, seděl mezi nimi jako sýr v sendviči. Sýr, který se začíná rozpouštět a snaží se nenápadně sklouznout z chleba.
– Mami, no tak, co zase je? – zamumlal, dloubal se v krajíci chleba. – Boršč je v pohodě.
– Ó, „v pohodě“! – zopakovala po něm matka posměšně. – U vás je všechno „v pohodě“! I ta její směšná práce — za pár korun ve škole, i to její oblečení, a tenhle boršč… Vařený snad ze stopky zelí, nebo co?
Jana vydechla. Vždycky vydechla, když si musela dát pozor, aby něco nepronesla. Ale dneska to nepomohlo.
– Tak to nejezte. Nikdo vás nedrží. Dveře jsou támhle, Marie. Nebo jste zas přišla povyprávět, jak moje předchůdkyně měla boršč hustší a manžela šťastnějšího?
Petr sebou cuknul, jako by mu někdo pod židlí zapnul elektrickou plotýnku.
– Jani, no tak, proč hned takhle…
– Aha, začíná to! – vyjela tchyně. – Taky se z tebe stala královna hrnců! Přitom, mimochodem, Sára zvládala jak práci, tak domácnost, a manžela nikdy neudělala ostudu!
Sára. Ta proslulá Sára. Petrova bývalá žena. Legendární, všemocná, ideální. Odešla sama, mimochodem. Chápavě, důstojně. Ale Marie ji pravidelně kanonizovala.
– Tak proč nechodíte na boršč k ní, když jste taková fanynka? – vyhrkla Jana a cítila, jak v ní začíná bublat vztek. Přesně jako ten boršč.
Petr zrudl, ale — klasika — řekl jen:
– Dobře, dost už. Mami, nechme Sáru být.
Tchyně se zvedla, upravila si svetřík s vytahanými lokty a s jedovatým pohledem řekla Janě:
– Kdybyste měli peníze, a ne ty tvoje učitelské drobáky, zpívala bys jinak. Sedíte si tu – bez peněz a bez výsledků. Já se, mimochodem, starám i o vaši budoucnost! Nemůžu tu přece běhat navěky a zachraňovat vás před vlastními chybami!
– Vy nás zachraňujete? – zopakovala Jana a opřela se dlaněmi o stůl. – A mohla bych poprosit seznam těch služeb? Nějak jsem to asi přehlídla…
– Máma má pravdu, – ozval se nečekaně Petr. – Jano, víš sama, jak je to teď těžké. Úvěry, ceny… Mamka to myslí dobře.
Jana mlčela. Jen se na něj dívala. A v jednu chvíli si to náhle naprosto jasně uvědomila – nic se nezmění. Vůbec. Nikdy.
Večer, když Marie konečně odešla a práskla dveřmi tak silně, až se z police na stěně skutálela sklenice s fazolemi, seděla Jana v kuchyni a dokola v hlavě přemílala jen jednu jedinou otázku: „Co tady vlastně dělám?“
Zavibroval telefon. SMS: „Jano, prosím zavolejte co nejdřív zpět. Notář. Jde o záležitost vaší tety Ivany.“
Teta Ivana… Upřímně řečeno si Jana ani hned nevzpomněla, kdy se naposled objevila. Žila v Plzni. Osamělá. Trochu podivínská. No jak podivínská — babička se svými brouky v hlavě, ale vcelku neškodná.
Zavolala zpět. Hlas byl suchý a úřední:
– Jano? Volá vás notář Vítek. Ohledně dědictví po vaší tetě Ivaně. Odkázala vám veškerý svůj majetek.
– Promiňte… Cože? – zeptala se Jana, přičemž si automaticky otřela mokrou kuchyňskou linku.
– Veškerý svůj majetek. Včetně bankovního vkladu. Patnáct milionů korun. Očekáváme vás k vyřízení dokumentů.
Jana si sedla. Pak vstala. Pak si znovu sedla.
– Patnáct. Milionů. Ne… tedy ano. Samozřejmě. Kč. Správně.
Dlouho zírala na stěnu. Minutu. Pak další. A pak vpadl do kuchyně Petr — s veselým výrazem, igelitkou z „Pětky“ a veselým:
– Hele… volala máma. Prej neměla bys už jít radši na mateřskou? Co se tam ve škole trápíš za pár šupů…
– Mhm… – protáhla Jana, a dívala se skrz něj.
Zprávy se šířily rychleji než covid.
Druhý den ráno už Marie stála ve dveřích s blahosklonným úsměvem a taškou.