– No tak co, dcerunko, – zazpívala sladkým hláskem Marie, až měl člověk chuť vymlátit okna, – gratuluju! Víš, já jsem to vždycky cítila: ty jsi naše štěstí! Jéje, i ten boršč už není tak hrozný. Mimochodem… musíme si promluvit, jak s těmi… ehm… penězi naložit. Aby pracovaly, chápeš?
– Jaké peníze? – zeptala se Jana věcně, i když dobře věděla, že teatrální výstup právě začíná.
– Ale prosím tě, miláčku, – rozháněla se rukama tchyně. – Teď už přece máš peníze! Petr to říkal. Takže… musíme založit vklad na mé jméno. Bude to bezpečnější. No, člověk nikdy neví…
– Aha, – přikývla Jana a sevřela hrnek tak silně, až jí zbělaly klouby. – Člověk nikdy neví…
Petr v tu chvíli seděl v obýváku a tvářil se, že opravuje staré dálkové ovládání. Očima bloudil po podlaze, jako by hledal ztracené svědomí.
– Ale neboj se, – pokračovala Marie a přecházela si po kuchyni jako domovnice ve skladu. – Peníze jsou přece v rodině. Všechno pro rodinu. Nedělám to pro sebe! Dělám to pro vás!
Jana vstala. Klidně. Pomalu.
– Petře. Řekni mi, prosím tě, co si myslíš… Mohli by si tvoji rodiče založit vklad na mé jméno? Kdyby náhodou, víš jak? Vždyť peníze jsou přece v rodině. No?
– Jani… no tak… mamka to myslí dobře…
– Dobře? – ušklíbla se Jana. – Tak ať z té své „dobroty“ napíše potvrzení, že mi ty peníze vrátí. Ráda se podívám.
Tchyně se narovnala.
– Co to má být za tón?! Uvědomuješ si vůbec, s kým mluvíš?!
Jana se na ni dlouze zadívala.
– Uvědomuju. S člověkem, který mi posledních pět let vysvětloval, že jsem nula. A teď na to najednou úplně zapomněl.
Tchyně ztuhla. Pak si sedla. Přímo na stoličku. A vypustila větu, která zůstala viset ve vzduchu jako zatuchlý zápach na chodbě:
– No a co. Teď jsme přece rodina. A rodina – to je svaté.
Petr mlčel. Velmi usilovně.
A Jana poprvé po dlouhé době pomyslela – a možná je fakt nejvyšší čas zjistit, jak vypadá život bez téhle „svaté rodiny“.
Když Jana vyšla z domu s kufrem, sousedka Zuzana, stojící u popelnic se svým věčně bojovým výrazem, přimhouřila oči:
– Odjíždíš, Jani? K moři?
– Jo, – přikývla Jana. – Do Antalye. Přes Brno.
Kufr byl vtipný – starý, ještě po mámě, se zámkem, který šel zavřít jen s křivým tlakem. Ale vešlo se do něj to nejdůležitější: dvoje džíny, tři trička, doklady a zubní kartáček. Zbytek… ten zůstal tam, kde zůstali Petr a Marie. Ať si to užijí.
Přestěhovala se k Monice. Kamarádka – to je poklad, ne člověk. Rozvedená, účetní, s nervózním tikem, který jí zbyl po patnácti letech manželství s krásným exemplářem druhu „ležící gauč s pivem“.
– Nastěhuj se, – řekla Monika a ukazovala Janě pokoj s rozkládacím gaučem, který se dal roztáhnout napotřetí. – Aspoň si potrénujeme život bez chlapů. Já už to zvládám třetí rok. Ty přidej.
– Snažím se, – vydechla Jana a hodila kufr do rohu.
A vypadalo to jako svoboda. Ale něco říkalo – tenhle seriál jen tak plot nenatáhne.
Telefonáty začaly večer. Petr.
– Jani, no tak co blázníš? No pohádali jsme se, to se stává… Mamka vybuchla, ty taky… Pojďme si v klidu promluvit. Vrať se. Musíme si popovídat.
– My – to myslíš tebe s maminkou, nebo přece jen mě? – zeptala se suše Jana.
– Ale nezačínej zas… – s očividnou únavou v hlase. – Hele, musíš to chápat, jsme rodina. Takové věci musíme řešit společně. Ne že to všechno spadlo jen na tebe.
Jana mlčela. Ruka už sahala k tlačítku „zavěsit“, ale zvítězila zvědavost.
– Promiň… komu to spadlo?
– No… Jani, nezlob se, ale v podstatě to jsou přece rodinné peníze. Jsi součástí naší rodiny. Takže i ty peníze jsou pro dobro rodiny.
– Jasně. Super. Tak otázka: když jsem pro vaši rodinu vařila, myla, uklízela, jezdila k tvé mámě měnit žárovky – to se taky počítalo jako „společné“? Nebo to byla „moje povinnost“?
Ticho. Tak dlouhé, že bylo slyšet, jak si škrábe hlavu.
– Jani… no vždyť víš… to je něco jiného.
– Samozřejmě, že jiného. Tady nejde o boršč, ale o miliony.
Druhý den někdo zazvonil u Moniky. Ve dveřích stála Marie. Bez pozvání. S taškou a výrazem člověka, který si přišel pro své „svaté právo“.