S taškou a výrazem ve tváři, který dával najevo posvátné právo na cizí majetek.
– Ó, ty jsi přece jen tady, – řekla, když si Moniku změřila pohledem jako švába pod lupou. – Milá zlatá, nebudeme si snad hrát na to, že můžeš utéct od rodiny. Jsme snad dospělí lidé. Pojďme si klidně promluvit o finančních otázkách.
Monika se přitiskla ke dveřní zárubni a zasyčela:
– Jano, vy tu máte rodinné setkání století. Já jsem jen divák. Jen prosím bez fackování, koberec je nový.
Jana si založila ruce na prsou.
– Jaké otázky, Marie?
Tchyně se usadila rovnou na gauč, bez pozvání, a vyložila karty na stůl:
– Tak. Ty jsi teď bohatá žena. Dobře ty. Měla jsi štěstí. Ale. Peníze musí pracovat. Konzultovala jsem to… – kýchla, – s ekonomickými odborníky. No, s kamarádkou Pavlou, její syn dělá v bance.
– Co tam dělá? – zeptala se Monika se zájmem.
– Dělá ostrahu. Ale má přehled o všem! Takže… ty peníze je třeba investovat. Navrhuji – koupit byt Petrovi. Je to pro něj těžké. A auto – to taky potřebuje. A navíc – investovat do podnikání. Karel, můj synovec, chce otevřít pneuservis. Skvělá věc.
– Jste geniální, – ušklíbla se Monika. – Můžeme rovnou sepsat závěť na ten pneuservis?
– Slečno, s vámi se nebavím, – zavrčela tchyně a otočila se zpět k Janě. – Musíš pochopit… to nejsou tvoje osobní peníze. To jsou peníze pro rodinu. Ty jsi součástí naší rodiny. Tudíž – pro všechny.
Jana pomalu vstala, přešla k oknu a podívala se dolů. Dvůr jako každý jiný. Chlap táhne meloun, babka křičí na vnučku. Všechno při starém. Jen její život se právě převrátil.
– Marie. Pět let jste mi vysvětlovala, že jsem nikdo. Že nejsem manželka, ale omyl vašeho syna. Že jsem snacha s pokaženým softwarem. A teď mi tu vykládáte, jak nejlépe naložit s mými penězi?
Tchyně prudce vyskočila.
– Protože teď jsi – naše naděje!
– Pozdě. Vaše loď s nadějí odplula. Bez vás.
Téhož večera přinesla Monika dvě lahve „Sovětského“ a řekla:
– Na nový život. Bez tchyně. Bez manžela. Bez pneuservisu.
– Ráda si dám, – přikývla Jana.
Telefon znovu zavibroval. Nejprve volal Petr – ignorovala to. Hned poté zpráva od něj: „Ty to fakt chceš všechno nechat jen sobě? Po všem, co pro tebe moje máma udělala?“
O pár vteřin později – další zpráva. Z neznámého čísla: „Vaše dluhy na úvěru ve výši 274 000 Kč je nutné neprodleně uhradit. Kontakt na právníka – Dominik.“
Jana si sedla. Úvěr? Jaký úvěr? Nikdy si přece žádný brát nemusela.
– Dobrý večer. Jste Jana?
– Ano. O jaký úvěr jde?
– Byl sjednán na vaše jméno před rokem a půl. Spotřebitelský. Peníze byly ihned vybrány. Pověřila jste splácením Petra.
Před očima se jí rozplynuly skvrny.
– Promiňte… Já jsem nic nepodepisovala.
– Chápu. Ale máme smlouvu s vaším podpisem. A videopotvrzení.
– Jaké potvrzení?
– Byla jste natáčená, když jste údajně podepisovala dokumenty. Můžu poslat záznam.
Záznam si pustila za pět minut. Byla na něm ona – seděla v kuchyni u Marie. Před ní papíry. Marie jí podstrkovala listy a něco jí vysvětlovala. „Tady se jen podepiš kvůli pojištění, zlatíčko, nic vážného.“ A ona, hlupačka, se podepsala.
Hlas ve sluchátku dodal:
– V případě nezaplacení… no, víte, jak to bývá – následuje soud.
Monika se na Janu dívala, jako by jí právě oznámila, že jí transplantovali mozek z garnáta.
– Jano, co to vůbec je?
– To… – Jana si chytla hlavu do dlaní. – To je… průšvih. Promiň za výraz.
O dva dny později přišla další rána. Notář Vítek oznámil, že Marie podala žádost o zpochybnění závěti. Že Ivana nebyla při smyslech, byla uvedena v omyl a skutečnými dědici jsou… fanfáry… Petr a jeho matka, jako „nejbližší příbuzní duchem“.
Jana seděla, zírala do zdi a chápala – chtějí ji prostě rozdrtit. Rozmáznout. Vymazat.
A tehdy udělala něco, co od sebe samotné nečekala.
Zvedla telefon. Zavolala. A chladně, bez hysterie, řekla Petrovi:
– Rozvádíme se. Zítra podám papíry.
– A víš co? Peníze od nás nečekejte. Ani korunu. Ani na pneuservis, ani na nový ovladač.
A poprvé po mnoha letech cítila v hrudi lehkost. Až děsivě velkou lehkost.