Den, kdy Jana podala žádost o rozvod, byl téměř neuvěřitelně slunečný. Obloha modrá jako nová plastová složka z papírnictví, ve které nesla dokumenty. Chlapi na lavičce před matrikou kouřili a debatovali o tom, kolik stojí výměna prahů u staré Škody. Jaká výměna prahů, proboha, když jí se teď rozpadá celý životní rámec?
Úřednice za přepážkou přikývla:
– Aha… Rozvod… S dětmi, nebo bez?
– Bez, – povzdechla si Jana.
– No… aspoň něco pozitivního, – zamumlala úřednice při orazítkování žádosti.
A pak se spustil domino efekt.
Petr volal, psal, a pak začal uhánět i Moniku. Psal, že Jana ničí rodinu, že matka má hypertenzní krizi, že ji milují, že všechno se dá vyřešit po dobrém.
A pak přišel šok. Předvolání k soudu. Marie požadovala, aby byla Jana prohlášena za nezpůsobilou k právním úkonům. Důvod – „psychologická nestabilita, afektivní výbuchy, manické epizody“. Lidsky řečeno – zbláznila se.
– Oni to myslí vážně?! – málem se Monika udusila kafem. – Máš manickou epizodu?! Kde?! Jak to, že mi utekla?!
– Nejspíš když jsem jim odmítla půjčit peníze, – uchechtla se Jana.
Soud byl fraška s cvičenými blbci. Marie dorazila v černém šátku, Petr vypadal jako vdovec, ačkoliv manželka stále žila.
Marie vzlykala:
– Ona… je agresivní! Vrhla se na mě s nožem! Vyřvávala, že všechny otrávím! Je hysterička! Je labilní! A Ivana… chudinka… byla pod její manipulací! My jí chceme jen pomoct! Ať peníze spravuje rodina. Pro její vlastní dobro. Aby nenadělala škody…
Soudce se decentně mračil.
Janin advokát – mladý, s kouty a drzým pohledem – stroze poznamenal:
– Ctihodný soude, k případu jsou doloženy lékařské zprávy. Klientka je v pořádku, s nožem nikoho nenapadla. Psychiatry prošla, závěr je součástí spisu. Také přikládáme výpis z účtu o tom, kdo vybíral peníze z úvěru napsaného na její jméno – tady je karta, tady video z bankomatu. Podívejte se pozorně: peníze vybírá pan Petr, který si jaksi nevzpomněl, že na bankomatech jsou kamery.
– To… to nejsem já, – zachrčel Petr.
– Jasně, – přikývl právník, – to bude Kryštof v teplákovce ze Sportisima, úplně stejná jako ta vaše.
Po soudním řízení se Petr pokusil Jani zastavit na ulici. Dechtil, pobíhal, chytal ji za loket:
– Jani, no tak… no neblázni. Každý dělá chyby, ne? Mamka to přehnala… Ty taky… no, máš nervy. Ale jsme přece rodina! Tak to prostě… zapomeneme. A budeme si žít normálně. Jako lidi.
Jana se na něj podívala. Dlouho. Jako by ho v životě viděla poprvé.
Tohle je on. Manžel. Pět let. Člověk, pro kterého tahala těžké nákupy, prala, žehlila, vařila, nosila léky jeho matce. A on? On jen „vstaň, Jani, dej krev“, „Jani, zašroubuj žárovku“, „Jani, jsme rodina“… Jen dokud nešlo o peníze. Jakmile šlo, hned „pro dobro rodiny“.
– Víš co, – řekla Jana klidně. – Došlo mi jedno. Nikdy jsem neměla rodinu. Měla jsem projekt. Jmenoval se „Zasluž si lásku“.
– Konec. Projekt uzavřen. Nepřinesl výnos.
A odešla. Prostě odešla. Bez ohlédnutí.
Petr tam zůstal stát jako mokrá papírová utěrka. Bez cíle. Bez peněz. A bez manželky.
Rozvod oficiálně nabyl účinnosti. Pokus o napadení závěti selhal – soudce i notář Vítek potvrdili: vše je v pořádku. Úvěr byl soudem převeden na Petra. Na Janu – nula. Čistá. Svobodná.
Víte, co je ironie? Marie se pak pokoušela navázat přátelský kontakt. Ano, vážně. Psala, volala, posílala milé zprávy ve stylu:
„No tak, holčičko, nezlob se, všechno se v životě stane…“
A finále: „Potřebuju tě. Petr je teď úplně neschopný. Bez tebe se nenaučí oloupat ani bramboru…“
Jana na tu zprávu dlouho zírala. A pak zablokovala. Všude. A nejen Marii. I Petra. I jejich synovce Karla i jeho pneuservis. A úplně všechny, kteří si kdy říkali její „rodina“.
Teď má jednopokojový byt. Vlastní. S křivou podlahou, ale svůj. Kotě nalezené u vchodu. Práci — novou školu, kde nikdo nezná její bývalé příjmení. A peníze. Které leží v bance. Na jejím osobním účtu. Ne na „rodinném“. Ne na „maminčině“. Ani na „pneumatickém“.
A poprvé po mnoha letech se Jana probouzela ráno s pocitem, že je svobodný člověk.
A víte co… Ten pocit měl hodnotu vyšší než patnáct milionů.