Uklízela jsem byt, ale všechno to bylo jen bezmyšlenkovité přemisťování věcí z místa na místo. Každý pohyb rukou byl prázdný, bez účelu. V hlavě mi neustále zněla jediná věta, zarývala se do myšlenek jako ostrá tříska: krevní skupina.
Znovu a znovu jsem si otevírala stejné stránky na internetu, četla tytéž lékařské tabulky, odborné články i diskuse. Výsledek byl pokaždé stejný. Neúprosný. Pokud má jeden rodič první (I) krevní skupinu a druhý třetí (III), dítě se čtvrtou (IV) skupinou se narodit nemůže. Nebyla to domněnka, ale suchý medicínský fakt, chladný jako kov. A ten fakt znamenal jediné: že Matěj… Ne. Prudce jsem tu myšlenku zaplašila. Muselo jít o omyl. Někde jinde. Třeba jsem si nebyla jistá vlastní krevní skupinou? Nebo Kamil tou svou? Nikdy jsme si ji nenechali ověřit, vždycky jsme ji jen odhadovali, když bylo potřeba něco vyplnit do formulářů.
Do ticha bytu náhle pronikl ostrý zvuk domovního telefonu. Lekla jsem se tak, že se mi sevřel žaludek. Srdce se rozběhlo. Napadlo mě jediné: Kamil. Rozběhla jsem se ke sluchátku.
„Kdo je tam?“ vydechla jsem.
„Já. Otevři,“ ozvalo se krátce.
Jeho hlas byl klidný, unavený. Nebyl v něm hysterický vztek Renaty Modrýové ani chladná lhostejnost z rána. Stiskla jsem tlačítko, rychle si uhladila vlasy a několikrát se zhluboka nadechla, abych se uklidnila.
Vešel dovnitř, aniž by se na mě podíval. Přinesl s sebou pach studeného vzduchu a cizího tabáku.
„Ty kouříš?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem se stihla ovládnout. Vždyť přestal před dvěma lety.
„Občas,“ utrousil a hodil bundu na věšák. Zamířil rovnou do kuchyně. Pohledem zavadil o stůl, kde pořád ležela ta prokletá vytištěná stránka. Okamžitě se odvrátil.
Zůstala jsem stát ve dveřích, ruce zkřížené na prsou.
„Tak co, Kamile?“ prolomila jsem ticho. „Taky si myslíš, že Matěj není tvůj?“
Těžce si povzdechl a konečně se na mě podíval. Nebyla v tom nenávist. Spíš vyčerpanost a zmatení.
„Eliško, já opravdu nevím, čemu mám věřit. Máma by přece jen tak…“
„Jen tak co?“ vyjela jsem. „Vtrhla sem, řvala, že jsem děvka, a to před dítětem? To je pro ni úplně normální! Vždyť to znáš!“
„Ale ten posudek…“ mávl nejistě rukou směrem k papíru.
„Jaký posudek?!“ hlas se mi zlomil, ale rychle jsem se ovládla. „Je to kus papíru, Kamile! Bez razítka, bez názvu kliniky! To si mohl vytisknout kdokoli v kopírovacím centru! Ty ses nad tím vůbec zamyslel?“
Mlčel a zíral do podlahy.
„A krevní skupina?“ zeptal se tiše.
Zatajil se mi dech. Takže o tom věděl. Už to mezi sebou rozebrali.
„Co je s ní?“ hrála jsem nechápavou.
„Máma volala na polikliniku, vydávala se za tvoji matku. Matěj má čtvrtou pozitivní. A my dva spolu čtvrtou mít nemůžeme.“
Teď už mluvil pevněji. Držel se toho jako záchranného lana.
„Já… já nevím,“ zašeptala jsem. „Třeba se mýlíme v našich skupinách. Třeba já nemám třetí. Nebo ty nemáš první. Nikdy jsme si to nenechali zjistit!“
„Nikdy,“ pousmál se hořce. „To se hodí, viď. A pamatuješ, jak ses jednou zdržela na firemním večírku? Přišla jsi až ráno. Tvrdila jsi, že jsi přespala u kamarádky.“
„Protože to byla pravda! S Evou Blažekovou jsme koukaly na seriál, usnula jsem, telefon se vybil! Vždyť jsi jí volal!“
„Volal. Potvrdila to. Ale mohly jste se domluvit.“
Udělalo se mi fyzicky špatně. On už neváhal. Už si skládal vlastní verzi mé zrady.
„A ten tvůj kamarád Štěpán Čermák,“ pokračoval s jedem v hlase. „Ten, co ti pořád psal dobré noci a ptal se, jak se máš. Prý spolužák z vysoké. A co když ne jen kamarád?“
„Přestaň!“ vykřikla jsem. „Okamžitě přestaň! Štěpán je gay! Má partnera! Je pro mě jako bratr!“
„Jasně,“ zavrtěl hlavou. „Všichni jsou jako bratři. A já jsem ten hlupák, co uvěřil, oženil se a přijal cizí dítě.“
Mluvil klidně, ale každé slovo bodalo. Přepisoval naši minulost, bral obyčejné vzpomínky a obaloval je špínou. Pod nohama se mi rozpadala půda.
„Kamile, podívej se na něj,“ zašeptala jsem prosebně a kývla směrem k dětskému pokoji. „Vždyť je ti podobný.“
„Máma říká, že všechna mimina vypadají stejně,“ odvrátil se. „A že má světlejší oči než já.“
V tu chvíli mi to došlo. Nebyla to jen hádka. Byla to válka. A ne jen s tchyní. Byla to válka s mým vlastním mužem, který dovolil, aby mu do hlavy nasadili jed pochybností. A jeho slabost byla nebezpečnější než cizí zlost.
Přešel kuchyň, vzal ze stolu klíče od auta.
„Pojedu k mámě. Ty máš čas sbalit si věci. A promyslet, jak vyřešíme rozvod a… otázku dítěte.“
„Já nikam nejdu,“ řekla jsem pevně. „Ten byt je můj.“
„Koupený za peníze mojí matky!“ otočil se prudce. „Myslíš, že tu máš nějaká práva? Vyhodí tě odsud jak štěně. A bude to správně.“
Odešel bez ohlédnutí. Dveře se zabouchly. Zůstala jsem sama. Úplně sama. Můj muž si vybral ji. Byl připravený vzít mi všechno — domov, rodinu, syna.
Přešla jsem ke kolébce. Matěj Kolář spal a ve snu cucal plné rtíky. Dívala jsem se na něj a nenašla odpovědi. Jen otázky. A ta nejděsivější zněla: pokud to není omyl ani podvod… jak je možné, že má můj syn čtvrtou krevní skupinu?
Ticho po Kamilově odchodu bylo klamné. Náhle ho přerušil ostrý, naléhavý zvonek. Ne domovní, ale přímo u dveří. Srdce mi spadlo do žaludku. Podívala jsem se kukátkem. Na chodbě stála Klára Modrýová. Za ní její manžel Vlastimil Smutný. Bydleli jinde, a jejich nečekaná návštěva uprostřed pracovního dne nevěstila nic dobrého. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela dveře, ale nechala řetízek.
„Eliško, otevři. Musíme si promluvit,“ řekla Klára. Hlas klidný, v očích zvědavost a podivné zadostiučinění.
„Teď se to nehodí. Matěj spí.“
„Bude to rychlé,“ vložil se do toho Vlastimil a strčil prst do škvíry.
Věděla jsem, že se jich nezbavím. Neochotně jsem řetízek sundala. Vešli dovnitř, ani se nevyzuli, a usadili se na gauči jako doma. Stála jsem před nimi, připadala si jako provinilá školačka.
„Tak co,“ začala Klára a hodnotila byt pohledem. „Dojela jsi, koukám. Máma nám všechno řekla.“
„Co přesně?“ zeptala jsem se chladně. „Že přinesla falešný papír a urážela mě před dítětem?“
„Falešný?“ uchechtl se Vlastimil. „Vždyť je to jasné. I krev sedí. Myslela sis, že se to nikdy neprovalí?“
Zachvěla jsem se vzteky. Rozsudek už padl. Beze mě.
„Nebudu to s vámi řešit,“ řekla jsem pevně. „Je to věc mě a Kamila.“
„Kamil je i naše rodina,“ odsekla Klára. „A my nedovolíme nějaké… cizí ženské zničit mu život a připravit ho o dědice.“
„Cizí?“ vydechla jsem. „Jsem jeho manželka!“
„Na chvíli,“ ušklíbl se Vlastimil. „Raději přemýšlej, kde budeš bydlet. Sama s dítětem to máš těžké.“
Byla v tom mrazivá vypočítavost. Už plánovali můj život. Vlastně Matějův — beze mě.
„Matěj zůstane s námi,“ prohlásila Klára samozřejmě. „Je náš. Ty můžeš jít. Něco ti přispějeme.“
Zalapala jsem po dechu. Nabízeli mi, abych prodala vlastního syna.
„Zbláznili jste se,“ zašeptala jsem. „Nikdy.“
„Myslíš, že se tě někdo bude ptát?“ pousmál se Vlastimil. „Soud stojí na straně otce. A my se postaráme o svědky.“
„Jaké svědky?“ hlas se mi třásl.
„Takové, co tě viděli s jinými chlapíky. V barech, v klubech. Všechno se to poskládá.“
Dívala jsem se na ně a chápala: je to past. Chtěli mě zničit. Morálně i právně.
„Ven,“ ukázala jsem ke dveřím. „Okamžitě pryč.“
„Tvůj byt?“ vstala Klára. „Kupovala ho naše matka. Ty jsi tu cizí. Dnes tě nevyhodíme. Ale přemýšlej. Nabídka netrvá věčně.“
Odešli. Zůstala jsem sama, třásla jsem se. Nebyli to jen zlí příbuzní. Byli to nepřátelé.
Sesunula jsem se na zem a poprvé si dovolila tiše plakat. Ze strachu. Ze samoty. Kamil byl u nich. A mně zůstal jen Matěj. A byt, který se změnil v bojiště.
Seděla jsem tam, dokud se z dětského pokoje neozval pláč. Ten zvuk mě probudil. Utřela jsem slzy.
Ne. Nedostanou ho. Nikdy. Pokud mi vyhlásili válku, budu bojovat. A najdu pravdu. Za každou cenu.