— Už z tebe nemůžu! Z té tvé péče, neustálého ňuňání, věčně usměvavé tváře. Tomáši, polévčička, Tomáši, bačkůrky, Tomáši, jsi unavený — ironizoval manžel, když si balil věci. — Je to odporné! Jsem obalený tvojí péčí jako v lepkavé pavučině. Děti jsou dospělé, nikdo nikomu nic nedluží.
— Máš někoho?
— A i kdyby, tak co? Už rok lítám sem a tam jako šílenec. Myslel jsem, že je to jen poblouznění, ale ne! Ano, mám jinou — a co? Jsem s ní šťastnej! Není přilepená jako ty! To je ženská, samý žár! A klid, nebreč, na byt si nedělám nároky.
— Tomáši, jak se to mohlo stát?
Bylo jí opravdu úzko. Snažila se zachovat klid, ale srdce jí bolelo tak, že jí po tvářích tekly slzy. Opravdu jí tohle říká její milovaný muž?
— Óóó… — zaskučel muž a chytil se za hlavu — čím jsem si tohle zasloužil? Rozvádím se!
Když se za ním zabouchly dveře, žena nepřítomně koukala z okna. Ta věta ji zasáhla jako palicí do hlavy. Mechanicky uklidila v pokoji, posbírala rozházené věci. Vzala telefon do ruky, ale pak ho odložila. Vypila kapky na uklidnění, pokusila se usnout. Srdce jí bušilo, propadala se do těžkých děsivých snů. Ráno vstala zlomená, s vypětím se vypravila do práce. Připadalo jí, že to všechno je jen zlý sen. Že se hned probudí a vedle ní bude Tomáš. Všechno bude jako vždy, jen žertoval.
S manželem Hana žila přes třicet let. Žili jako ostatní, vlastně si upřímně myslela, že líp než ostatní. Vzdala se svých snů a přání, úplně se rozplynula v manželovi a dětech. Myslela si, že láska a péče budou oceněny. Po svatbě sice ještě měla chvíle, kdy chtěla ukázat svůj názor, ale hned jak si třeba postěžovala, že Tomáš málo vydělává, něco nedělá nebo nepomáhá, její matka okamžitě přispěchala manželovi na obranu:
— Co pořád máš proti manželovi? Je to chlap, tudíž hlava rodiny. Mytí nádobí a podobně, to není pro chlapy. Vyčteš mu to a on tě třeba opustí, to chceš?
— Mami, jsem vyčerpaná. Nechce dělat vůbec nic.
— A co jsi udělala, aby chtěl? Usmívej se mile, buď tichá a skromná, nic nevyžaduj — on to pak udělá sám, bez křiku a hádek. Zapomněla jsi, že máte dvě děti? Chceš, aby zůstaly bez otce?
Z nějakého důvodu ale matčina taktika nikdy nezabrala. Hana Tomášovi odpouštěla, přizpůsobovala se, utěšovala ho, chránila. Stal se jejím třetím dítětem – rozmazleným a rozmaruplným. Ale od něj se žádné takové péče či lásky nikdy nedočkala.
Dokonce i tchyně, která ji nejprve přijala s velkou nelibostí, se jí nakonec začala ve všem vyčítavě navážet. Postupem času jí sice vyhovovala ta poddajná snacha, ale občas jí, v ryze ženské solidaritě, bylo Hany líto. Se vzdechem zavrtěla hlavou a vyčítavě pronášela:
— Rozmazluješ Tomáše, až příliš. S chlapama to takhle nejde.
— On je přece unavený, a mně to nedělá problém.
— Vždyť pracuje stejně jako ty. Jenže ty se pak staráš o děti, domácnost, a on? Gauč a pivo? A ty mu ještě všechno nosíš?
— Květoslavo, ale mě těší ho hýčkat. A není to těžké. Aspoň jsem pro něj sluníčko, milovaná, hodná.
Tchyně jen znechuceně kroutila hlavou. Ať si otírá každé smítko, když jí to vyhovuje.