Rozhodnutí už bylo neodvolatelné.
— Vedení závodu dospělo k závěru, že s vámi okamžitě ukončí pracovní poměr, — oznámila Ivana Růžičková bez náznaku emocí a posunula k Daliboru Tomáškovi silnou složku. — Formálně na vlastní žádost. Doporučuji vám dokument podepsat a nekomplikovat situaci zbytečnými dotazy.
Dalibor si desky otevřel. Prsty se mu třásly natolik, že sotva udržel papíry. Výpověď byla vyplněná předem, chyběl jen podpis. V kolonce „Důvod“ stálo úhledně vytištěno: „Opakované porušování pracovní kázně. Nezpůsobilost k výkonu funkce.“
— Nerozumím tomu… — zvedl oči k řediteli. V pohledu měl tichou prosbu, téměř zoufalství. — Miroslave Pešku, vždyť víte, že to není pravda. Dvanáct let jsem tu…
— Podepište to, Dalibore, — přerušil ho Miroslav Pešek a uhýbal pohledem k oknu. — Bude to tak jednodušší pro všechny zúčastněné.
Pero klouzalo po papíře, aniž by Dalibor vnímal jednotlivá písmena. Podepsal se automaticky, jako by jeho ruka jednala bez spojení s mozkem. Když vyšel z kanceláře, podlomila se mu kolena. V uších mu hučelo a v hlavě se neustále dokola vracela jediná myšlenka.
„To je práce Veroniky. A jejího otce. Něco provedli.“
Domů dorazil kolem půl desáté. Veronika Čermáková seděla v kuchyni a krmila malého Matěje Procházku kaší. Jakmile ho uviděla stát ve dveřích v době, kdy měl být v práci, ztuhla a zbledla. Dalibor prošel do obýváku a vší silou udeřil pěstí do stolu. Sklo v kredenci se zachvělo.
— Zavolej svýmu tatínkovi! — otočil se k ní, oči mu planuly zuřivostí. — Hned mu zavolej a ať to celé zruší. Okamžitě! Vyhodili mě! Chápeš to? Kvůli vám!
Veronika pomalu odložila talíř, otřela si ruce do utěrky. Poprvé za celé tři roky manželství v jejích očích nebyl strach ani ponížená poslušnost. Byla tam chladná, pevná rozhodnost.
— Nic rušit nebudu, — odpověděla klidně, ale tvrdě. — Dostáváš jen to, co sis sám zasloužil. Za všechno, cos mi tři roky dělal.
Dalibor byl u ní během dvou kroků a uhodil ji do obličeje. Nebyla to rána vedená s úmyslem ublížit, spíš výbuch bezmoci a zloby. Veronika se zapotácela, přitiskla si dlaň k tváři, ale nerozplakala se. Jen se na něj dívala s takovým opovržením, až ho zamrazilo.
Beze slova se otočil ke dveřím.
— Vyhodím tě na ulici. Tebe i toho tvýho spratka!
Práskl dveřmi a odešel, aniž by si vzal bundu. Veronika zůstala stát v kuchyni, držela se za tvář a poslouchala, jak Matěj v dětské židličce pláče, vyděšený křikem a ránou dveří.
Následující den zastavila před domem černá Toyota Camry. Dalibor stál na balkoně a kouřil, když si všiml dvou mužů v tmavých oblecích vystupujících z auta. Podívali se nahoru k oknům, jeden z nich vytáhl telefon a vytočil číslo. O minutu později Daliborovi zazvonil mobil. Neznámé číslo.
— Dalibor Tomášek? — ozval se zdvořilý, ale ledový hlas. — Bezpečnostní oddělení hutního kombinátu. Potřebujeme s vámi projednat záležitost týkající se vozidla Nissan X-Trail, registrovaného na Veroniku Čermákovou.
Stáhlo se mu hrdlo. Podíval se dolů — oba muži stáli u vchodu a dívali se přímo na něj.
— Prosím, sejďte dolů. Zabere to maximálně pár minut.
Sešel před dům, nohy měl jako z olova. Muži se představili: Roman Konečný a Lubomír Holub. Ukázali průkazy. Všechno působilo formálně, úředně — a právě proto děsivě.
— Vozidlo se nachází na adrese Závodní ulice 15, byt 7, — Roman Konečný mu podal vytištěnou fotografii. — U Blanky Doležalové, vaší kolegyně. Posledního půl roku tvrdí, že ho dostala jako dar od manžela.
Dalibor hleděl na snímek a nebyl schopen slova. Bylo to auto. Jejich auto. Zaparkované před domem Blanky. Časový údaj v rohu fotografie ukazoval včerejší večer.
— Vůz je oficiálně majetkem vaší manželky, — pokračoval klidně Lubomír Holub. — Zítra v deset hodin si ho Veronika Čermáková přijede vyzvednout. Klíče i doklady musí být připravené. Máte k tomu nějaké dotazy?
Neodpověděl. Muži nasedli zpět do auta a odjeli. Dalibor zůstal stát u vchodu, svíral v ruce papír a cítil, jak se všechno, co tři roky budoval, hroutí jako domeček z karet.
Ve stejnou dobu seděla Stanislava Sedláčeková v kanceláři policejního vyšetřovatele a nevěřila vlastním uším. Petra Jelínková, asi čtyřicetiletá žena s unaveným výrazem a pronikavým pohledem, před ni položila složku.
— Břetislav Válek na vás podal trestní oznámení pro vydírání, vyhrožování vraždou a pokus o podvod, — četla úředním hlasem, v němž však byla znát otevřená nelibost. — K dispozici máme také zvukový záznam vašeho hovoru s jeho dcerou.
Zapnula diktafon. Místností se rozezněl ostrý, jedovatý hlas Stanislavy:
„Podepíšeš darovací smlouvu, nebo se tvůj táta rána nedožije. Má slabé srdce. Infarkt ho může sebrat kdykoliv.“
Stanislava zbledla. Vzpomínala si na ten rozhovor. Na Veroničin vyděšený obličej. Na notáře Oldřicha Beneše, jak rozkládá listiny na stole. Netušila, že je nahrávaná.
— To je vytržené z kontextu… — pokusila se bránit, hlas se jí však třásl. — Jen jsem ji chtěla vystrašit, aby to podepsala.
— Vyhrožování usmrcením je trestný čin podle paragrafu 119, — Petra Jelínková zaklapla desky. — A vydírání podle paragrafu 163. Uvědomujete si, jak vážné to je?
Stanislavu Sedláčkovou převezli do cely předběžného zadržení. Malá místnost, patrové postele, špinavý záchod v rohu. Byly tam ještě tři ženy — dvě mladé zlodějky a jedna starší, Božena, zadržená s drogami.
— Co je, babko, bereš byty starým lidem? — sykla na ni jedna z mladších s obarvenými vlasy a tetováním na krku. — Nemáš soudnost?
Celou noc ji ponižovaly. Strkaly do ní, nadávaly, nenechaly ji usnout. Ráno Božena přinesla misku se zbytky polévky a vylila jí ji na hlavu.
— To máš za to, že ubližuješ starým lidem, mrcho! — odplivla si. — Moje máma byla srdcařka. Umřela, protože neměla léky. A ty tady vydíráš kvůli bytům.
Stanislava seděla na pryčně, studená tekutina jí stékala po kabátu, a plakala. Poprvé po mnoha letech ne ze vzteku, ale z ponížení a strachu. A věděla, že je to teprve začátek.
Dalibor během tří dnů obešel pět továren. Všude ho přijali zdvořile, dali mu vyplnit formuláře a slíbili, že se ozvou. A všude přišla po dni stejná odpověď: „Pozice je již obsazena. V případě změny vás budeme kontaktovat.“
Čtvrtý den seděl v zapadlém baru na okraji města, pil levné pivo a přemýšlel, co dál. Peníze mizely, poslední výplata se rozplývala a před ním se otevírala prázdnota.
U vedlejšího stolu seděl jeho bývalý spolužák Kamil Kratochvíl, nyní mistr na strojírenském závodě.
— Ty ses zbláznil, Dalibore? — přisedl si k němu, opilý, s červenýma očima. — Slyšel jsem, že tě vyrazili. Víš, že na tebe jde signál?
— Jaký signál? — ztěžka polkl Dalibor.
— Přímo shora, — ztišil hlas. — Personální oddělení mělo poradu. Řekli jasně: Tomášek? Nepřijímat. Nikde v kraji. Ani jako hlídače. Někoho hodně mocného jsi naštval.
Dalibor dopil a vyšel ven. Listopadový vítr mu šlehal do obličeje, obloha byla nízká a šedá. Vytáhl telefon. Žádné zmeškané hovory. Žádné zprávy. Blanka se mu už tři dny neozývala.
Toho rána jela Veronika taxíkem k domu Blanky. Vedle ní seděli Roman Konečný a Lubomír Holub. Mlčeli, jen si občas vyměnili pohled.
Veronika cítila zvláštní klid. Tři roky žila ve strachu — z Dalibora, z jeho matky, z hádek. Teď ten strach zmizel. Zůstala jen chladná touha vzít si zpět to, co jí patřilo.
Závodní ulice 15 byla obyčejná panelová devítipatrová budova s oprýskanou fasádou. Ve třetím patře Roman zazvonil. Ozvaly se kroky, cvakl zámek.
Blanka Doležalová otevřela v županu, s ručníkem na hlavě. Když uviděla Veroniku, zbledla a pokusila se zavřít. Lubomír Holub klidně vložil nohu do dveří.
— Blanka Doležalová? — Roman ukázal průkaz. — Bezpečnostní oddělení hutního kombinátu. Nachází se u vás vozidlo Nissan X-Trail, registrované na Veroniku Čermákovou. Požadujeme klíče a doklady.
Blanka ustoupila do bytu, ruce se jí třásly.
— Já nevěděla… Dalibor říkal, že je jeho, že se rozvádí…
— Teď už víš, — vstoupila Veronika dovnitř a její hlas byl chladný, téměř lhostejný. — Že ses zapletla s mužem, který okrádá vlastní rodinu. Tak mi dej klíče.
Blanka odešla do pokoje a po chvíli se vrátila s klíči a dokumenty v ruce…