Do práce Lenka přišla rozrušená – den předtím se rozvedla s manželem. Kolegové o všem věděli a když viděli, že je úplně mimo, ztracená, povzbuzovali ji, jak to jen šlo:
— Lenko, no tak co se stalo tak strašného, vždyť ses jen rozvedla s manželem. To není konec světa – nejsi první ani poslední. Jsi silná a vychováš syny. A on toho ještě bude litovat. Hlavně neklesej na duchu, — říkala jí Johana, která už je taky pět let po rozvodu.
— Johana má pravdu, — přidala se Veronika. – Ti chlapi jsou totiž takoví – když vidí, že žena po rozvodu trpí, je zničená, mají radost, jakože „bez mě je jí zle“. Ale když uvidí bývalou upravenou, veselou – to je pak bolí. Štve je, že se dá žít dobře i bez nich. Takže Lenko, drž hlavu vzhůru a všechno bude v pohodě!
Lenka s nimi souhlasila, ale v duchu si přece jen myslela:
— Jim se to říká, když jsou zvenku, ale jak mám já uživit dva kluky z jednoho platu? Navíc mají tátu rádi. Budu si na to muset nějak zvyknout.
S manželem se Lenka rozvedla po deseti letech manželství. Jednoho dne David přišel z práce a oznámil:
— Odcházím k jiné ženě. My spolu nemáme rodinu, nemiluju tě. Něco se změnilo, už tě nemiluju.
— Asi sis našel nějakou mladou, proto tě to táhne tam. Jsi stejný chlap, jako všichni ostatní…
— Není to mladá, odcházím za ženou, která má dvě děti.
— No jasně, své děti opouštíš, a cizí budeš vychovávat. Tak ať ti to pěkně klouže, nevracej se, nedoufej, že tě vezmu zpátky. Neodpustím ti, — snažila se mluvit klidně, a při tom si říkala, — své slzy neuvidí, zrádce.
Plakala až potom, když zabouchl dveře a odešel s věcmi. Když se trochu uklidnila, přemýšlela:
— Jak se to mohlo stát? Můj muž odešel k ženě se dvěma dětmi, kterou také opustil manžel kvůli jiné. Je to neuvěřitelné – všechny jsme vlastně ve stejné situaci. Ale ta, za kterou David šel, přece musela chápat, jak těžké je zůstat sama s dvěma dětmi. A to ji nezastavilo, i když si tím sama prošla. To mi hlava nebere – proč potřebovala ničit cizí rodinu. Copak nebyli žádní volní muži? Teď žijeme ve stejné čtvrti a děti často tátu potkávají.
Lenka neměla čas myslet na sebe, sedět a plakat – musela se starat o syny. Jejich otec odešel a od té doby jim ani jednou nezavolal, nezajímal se, jak se mají. A ona nevěděla, co dětem říct. Jednou ho potkali na ulici, rozběhli se k němu: