— Tati, tati… — a večer ho netrpělivě čekali doma.
Lenka si s nimi tehdy dlouho povídala, snažila se je rozptýlit, aby nemysleli na otce, ale stejně ho vyhlíželi. Lenka nakonec nevydržela a následující den zavolala bývalému muži:
— Aspoň by ses mohl přijít podívat na děti nebo s nimi jít ven. Jestli mě nechceš vidět, pošlu ti je samotné. Rozvedl ses se mnou, ne s nimi. Můžeš je vyzvednout po škole, ony za nic nemůžou, jak jim mám vysvětlit, že sis našel jinou?
David si ji trpělivě vyslechl, ale nic neřekl a telefon položil. V tu chvíli Lenka definitivně pochopila, že mu na dětech nezáleží. Čas plynul. Děti si postupně zvykly žít bez otce, přestávaly si na něj vzpomínat, a když ho náhodou potkaly na ulici, jen prošly kolem.
Lenka se samozřejmě snažila a odváděla jejich pozornost. Jakmile měla o víkendu volno, vzala je někam ven. Do parku, kina, na dětské výstavy. V chladných dnech zůstávali doma, a když viděla, že jsou smutní, vymýšlela pro ně různé činnosti. Třeba spolu pekli. Dala jim hotové těsto a řekla:
— Dělejte, co chcete, co vás napadne.
A kluci se snažili — vytvářeli různé zvířátka, kostky, kuličky. A když se to všechno upeklo, hledali své „umělecké výtvory“, jedli je a navzájem se navzájem i maminku hostili. Lenka to neměla lehké, bylo jí líto dětí, ale musela žít dál a vychovávat syny. Naštěstí se ve škole učili dobře, nezlobili, učitelé si na ně nikdy nestěžovali, naopak je chválili na třídních schůzkách.
Jednou v zimě Lenka spěchala z práce domů a kousek od domu uklouzla a upadla. Hned v tu chvíli k ní přiběhl nějaký muž a pomohl jí vstát. Viděla, že vyskočil z auta, které stálo nedaleko. Taška s nákupem se odkutálela stranou, ale neroztrhla se. Muž ji zvedl a podal jí ji.
— Dobrý večer, — řekl přátelsky.
— Jakýpak dobrý, když jsem sebou sekla, — pronesla rozmrzele, ale včas si to rozmyslela a dodala už zdvořile, — dobrý večer a děkuji vám.
Muž si, zřejmě si všiml, že ji bolí noha — zatvářila se bolestivě a promnula si koleno:
— Nechcete pomoct, co noha?
— Nevím, ale asi to bude v pořádku, hlavně že to není zlomený. Bolest je, ale asi jen naražené.
— Nechcete svézt? — nedal se odbýt, — no tak, nestyďte se a nebojte se mě. Jmenuju se Michal. Náhodou jsem tady, anebo ne náhodou — možná jsem tušil, že zrovna tady upadnete… — zkoušel to odlehčit žertem.