Eva rozrazila šatní skříň a vytáhla z ní Janin kožich – téměř nenošený, dárek od Tomáše k výročí svatby.
Začala tím kožichem mávat před Barborou. Ta si ho se zjevným zájmem osahávala.
Ženy si něco tiše povídaly, a nakonec Barbora vytáhla z kapsy peněženku a vyndala z ní peníze.
Jana přišla z práce, odemkla vchodové dveře a bezmocně se sesunula na stoličku v předsíni. Za chvíli Tomáš přiveze děti ze školky a doma propukne blázinec.
Ale teď má před sebou zasloužených pět minut ticha. Přesně o tom snila s hlavou třeštící z práce.
„Proč máš v dřezu hromadu nádobí?!“ narušil ticho pronikavý, ječivý hlas, ze kterého Janě v mžiku zaskřípaly zuby. „Podlahy samozřejmě neumyté, že? A prádlo z pračky v koupelně jsem pověsila já, než začalo zapáchat!“
„Evo, tohle je můj dům! Říkala jsem ti to už stokrát — nemusíš za nás nic dodělávat ani předělávat!“
„A jaký je v tom rozdíl? Vždyť jsem tvoje matka, ne cizí člověk. Kdo ti jiný řekne, Jano, že jsi strašná hospodyně?“
„Jenom já ti umím říct pravdu do očí, že? Tak si važ mé upřímnosti a využívej mých rad, dokud jsem naživu!“
„Evo…“ zaskuhrala Jana. „Prosím tě, jen nic u mě doma nesahej, nikdy! Já si to uklidím sama. To je přece jednoduchá prosba, ne?“
„Jak bych neměla nic dělat? To nejde. Když vidím špínu, musím to prostě umýt. Ty to sice sneseš, ale já bych v takovém chlívu nevydržela ani den.“
„A vůbec – tady vyrůstají moji vnuci. A co vidí? Matku, která nic nestíhá? A nic nedělá?“
„Evo, už je čas jít domů. A prosím, přijď jen tehdy, když jsme doma. Ne tyhle záhadné návštěvy. Málem jsem umřela leknutím. Sedíš tu potichu jako myška, ani světlo si nerozsvítíš!“
„Světlo se musí šetřit!“ pronesla povýšeně Janina matka Eva. „No nic, jdu, ještě musím zajít za Pavlem, kvůli tomu samému.“
Jakmile Eva opustila byt, Jana vzala telefon do ruky a rychle napsala zprávu.
Zuzanu bylo lepší o takové náhlé inspekci předem varovat. Ta odpověděla typickým mrkajícím smajlíkem. Ale Janě do smíchu rozhodně nebylo.
Největší chybu s Tomášem udělali, když při stěhování do nového bytu dali Evě klíče.
Jinak totiž Janini rodiče bydleli hodinu jízdy odsud, a vůbec jim to nebylo po cestě. Ale dceřin a později i synův byt Evu přitahoval jako magnet.
Stále pracovala jako kuchařka ve firmě, a občas brala zakázky na akcích a svatbách, ale péče o dospělé děti se nikdy nevzdala.
Skoro každý den, když Jana s Tomášem nebyli doma, Eva přišla a našla něco, co by mohla umýt, vylepšit nebo opravit.