Ženy se o něčem tiše radily a nakonec dáma vytáhla z kapsy peněženku, vyndala z ní peníze. V tu chvíli Jany nervy nevydržely. Vtrhla do pokoje a vykřikla:
– Tak co se tady vůbec děje? Proč si vodíš do mého domu cizí lidi, Evo? A co děláš s tím kožichem? Ten není tvůj!
Zaskočená Eva zpočátku nevěděla, co odpovědět. Zato neznámá žena se raději ujistila:
– Aha, takže vy jste majitelka kožichu? A o žádném prodeji nic nevíte? No jasně, už jsem si říkala, že norkový kožich přece nemůže stát tak málo. Málem jsem se nachytala. Odcházím, nemusíte mě vyprovázet!
Barbora se rychle ztratila ze scény. A Jana zůstala tváří v tvář s matkou:
– Janičko, proč nejsi v práci? – zeptala se Eva, jako by se nic nestalo. – Myslela jsem, že tě do večera neuvidím.
– Co to sakra mělo být?! – zalykala se Jana vzteky. – Ty jsi chtěla prodat moje věci? Kožich, co mi koupil Tomáš?
Víš vůbec, kolik stojí? A vůbec, to je můj kožich, a nosit ho budu já!
Mimochodem, já ho prodávat nehodlala. Co dalšího bychom se o tobě ještě dozvěděli, milovaná maminko?
– A co měl dělat ve skříni? Nenosíš ho, neviděla jsem tě v něm nikdy. Takže je zbytečný. A vyhodit ho byla škoda. Tak jsem se rozhodla ho prodat. Chtěla jsem tě potěšit nějakou korunou – ukázat, že i zbytečnost může něco vynést. A ty zas ječíš, nevděčnice.
– Kde jsi tu kupující našla?
– Při poslední návštěvě jsem tvoje věci vyfotila a dala na internet. O ty tamty boty v krabicích je taky zájem, dneska by se pro ně měli zastavit.
Buď ráda, že ti máma pomáhá s tvým harampádím. Jinak byste se tu v tom bordelu utopili.
– A kolik jsi za něj chtěla dostat, za ten můj kožich?
– Deset tisíc. Co blázníš, vždyť je určitě umělej, ne?
– Mami, on stál tři sta tisíc! – vydechla jen Jana. – To je norkový kožich, Tomáš mi ho koupil z roční prémie. A ještě k tomu si celý rok odkládal peníze.
– Jak jako tři sta tisíc? – pronesla ochraptěle Eva. – Tak proto ta ženská tak chvátala s koupí?
– Dost! Klíče sem, a vypadni z mého domu! – zasyčela Jana, bledá vztekem. – A bez mého vědomí nebo Tomášova se sem už nikdy nevracej!
Vlastně ne, klíče si nech, protože my stejně vyměníme zámky!
Urážená tím, jak se k ní dcera zachovala, Eva doslova vybíhla z bytu. Jana se pak rozesmála nahlas, když jí došla absurdita celé situace.
Dalších nečekaných návštěv matky už se její život nedočkal. Tomáš vyměnil zámky. A matka, i když chvíli brblala, nakonec pochopila, že se v dceřině domě nemůže chovat jako paní na svém.
Autor: Eliška Novotný