Dva nekonečné roky. Sedm set třicet nocí a rán jsem usínal i procital za dunění děl, přitisknutý k vlhké zemi otevřených plání, a jedinou obranou proti šílenství byl obraz, který jsem si nosil v hlavě. Viděl jsem sám sebe, jak otevírám naši starou branku, natřenou ještě rukou mého otce, jak se nadechuji vůně meruněk a maminčina pečení, a jak mi naproti běží Vendula Vysokýová. Ten dům byl mým kotevním bodem, jistotou, kvůli které jsem se dostával i z těch nejhorších situací. Myšlenka na návrat byla jediným teplem, když kolem svištěly střely a země se chvěla pod výbuchy.
Když taxi tiše zastavilo ve známé ulici, zaplatil jsem, přehodil si batoh přes rameno a zůstal stát jako přikovaný. Místo přívětivého dřevěného plotku přede mnou stála souvislá hradba z drahých tmavých cihel. Dvoumetrový plot dům odřízl od okolí a proměnil ho v nedobytnou pevnost. V žaludku se mi usadilo těžké, nepříjemné tušení. Věděl jsem, že jsem Vendule posílal skoro všechny peníze z nasazení, nebyly to malé částky, ale opravdu padlo všechno na tenhle okázalý obal? Stiskl jsem tlačítko videotelefonu a připadal si spíš jako cizí poslíček než jako pán domu.
Zámek cvakl a masivní brána se tiše odsunula. Vešel jsem dovnitř a dvorek jsem nepoznával. Maminčina zahrada, její chlouba – rybízové keře, staré třešně, rozkvetlé pivoňky – zmizela beze stopy. Všechno pokrýval dokonale rovný trávník z rolí, po obvodu stála řada stejných tújí, studených a umělých jako kulisy. Dům dostal moderní šedý kabát z kompozitu, dřevěná okna nahradil tmavý plast. Bylo to drahé, uhlazené a naprosto bez života.
Otevřely se dveře. Na prahu stála žena, v níž jsem svou Vendulu poznával jen s námahou. Prostá holka v letních šatech byla pryč. Přede mnou stála dáma jako z lesklého časopisu: složitý účes, perfektně padnoucí kalhotový kostým, dravá manikúra. Podívala se na mě, ale radost v tom pohledu nebyla. V očích se jí mihl strach – syrový, zvířecí – který okamžitě zakryla naučeným úsměvem.
„Antoníne?“ zachvěl se jí hlas. „Ty jsi zpátky… Proč jsi nezavolal? Vyšla bych ti naproti.“
„Chtěl jsem tě překvapit,“ odpověděl jsem a zůstal stát. Toužil jsem ji obejmout, ale něco v jejím postoji, v tom, jak si nervózně pohrávala se zlatým náramkem, mě zarazilo. O krok ustoupila, jako by se bála, že jí zapráším oblečení.
„Pojď dál, nestůj tam,“ uhnula stranou. „Něco ti připravím.“
Uvnitř to nevonělo domovem, ale čisticími prostředky a drahým parfémem. Interiér připomínal hotelové foyer: bílá kůže, sklo, chrom. Obří televize přes půl stěny, designová světla. Posadil jsem se ke skleněnému stolu v kuchyni a dával pozor, abych ho nepoškrábal přezkou. Vendula kmitala kolem lednice a vyndávala prosciutto, sýry, olivy – věci, které u nás nikdy nebývaly.
„Kde je máma?“ zeptal jsem se přímo a sledoval její ruce, jak se třesou při krájení chleba.
Chvíli mlčela, jako by hledala správná slova.
„Je u tety Libuše Míkaové, někde u Kutné Hory,“ spustila. „Víš, tlak, město jí nesvědčí. Poslala jsem ji nejdřív do lázní a pak chtěla k sestře. Vzduch, příroda, čerstvé mléko. Je jí tam dobře.“
Znělo to uvěřitelně. Teta ji opravdu zvala. Jen to slovo „poslala“ mě bodlo do uší.
„A proč nevolá? Dva týdny je její telefon nedostupný.“
„Tam je špatný signál,“ vyhrkla rychle a ani se na mě nepodívala. „A myslím, že si mobil utopila ve studni. Je už stará, ruce jí neslouží. Koupím jí nový a pošlu.“
Mlčky jsem žvýkal delikatesy, které chutnaly jako karton. Instinkt, vycvičený v krajních podmínkách, křičel poplach. Něco nesedělo. Vendula se až příliš snažila, smála se nahlas mým strohým odpovědím a neustále mi dolévala koňak, jako by chtěla, abych co nejdřív vypnul. Vymluvil jsem se na únavu a odešel nahoru. Naše ložnice se změnila v císařský budoár se zrcadlovým stropem. Minul jsem ji a otevřel dveře maminčina pokoje.
Prázdno. Místo nábytku regály s botami a řady kožichů. Ve vzduchu visela vůně nové kůže a naftalínu.
„Její věci jsem převezla k Libuši,“ ozvala se Vendula za mými zády. „Tady jsem udělala šatnu. Byla by škoda toho prostoru. Maminčiny věci… však víš, samé staré harampádí. Něco jsem vyhodila, to cennější jsem poslala.“
V noci jsem oka nezamhouřil. Ticho v domě bylo nepřirozené, zvonivé. Oblékl jsem se a potichu vyšel ven. Měsíc zaléval dokonale rovný trávník mrtvolným světlem. Zapálil jsem si a pomalu obcházel pozemek. V nejvzdálenějším rohu, těsně u plotu, zůstal stát starý cihlový přístavek, který jako jediný unikl přestavbě a přitahoval mou pozornost čím dál silněji.