Celý život jsme s Janem pracovali v Německu. Nebyli jsme bohatí, ale všechno poctivě — vydřené potem na čele. Když jsme se vrátili do Česka, postavili jsme si domek — malý, bílý, s vinicí a ořešákem před brankou. Řekla jsem si:
„No tak, Jane, je čas na klid. Bydlet na čerstvém vzduchu, užívat si stáří.“
Jen jedno mi nedalo spát — náš syn, Karel.
Třicet let a pořád sám.
„Karle, vezmi se, synku,“ pořád mu říkala. „Člověk není stvořený pro samotu.“
A on se jen usmíval:
„Najdu si, mami, nespěchej.“
Jedno jaro přivedl domů Alenu. Mladá, hezká, tichá, s velkýma očima a medovým hlasem. Zdvořilá, usměvavá — jako slunce vešla do domu.
Jan jen vzdychl:
„Hospodine, naštěstí, konečně uvidíme vnoučata!“
Svatba byla veselá, celé sousedství o tom mluvilo. Alena pomáhala v kuchyni, chodila po dvoře, hladila kočku, vařila jako mistr.
První měsíce — vše v pořádku.
Pořád si říkala: „Dobrá duše, ať je živá a zdravá.“
Pak ale začaly drobnosti.
Nejprve jsem si všimla, že mi z peněženky chybí pár korun. Myslela jsem, že jsem je utratila a zapomněla.
Pak zmizelo dvacet.
O něco později i peníze ze skříně, kde s Janem držíme úspory na nepředvídané věci.
Nic jsem neřekla. Bylo mi to hanba. Jak bych mohla podezírat mladé? Možná jsem se spletla, možná už jsem stará a špatně si pamatuju.
Ale jednoho dne osud sám ukázal pravdu.
Byla jsem na trhu a vrátila se dřív domů. Vešla jsem tiše, něco mi nedávalo pokoj. A co nevidím — Alena u skříně. Stála zády ke mně a v ruce měla obálky s penězi.
Jako by mě polilo ledovou vodou.
„Co děláš, dcero?“ sotva jsem zašeptala.
Skočila a zbledla.
„Mami, já… není to tak, jak si myslíš…“ oči se jí naplnily slzami. „Potřebovala jsem to, jen na chvilku. Rodiče mi jsou nemocní, sestra studuje… Vrátím to, slibuju!“