Stála jsem a dívala se na ni. Srdce se mi trhalo. Je mladá, třeba ji skutečně přinutila potřeba.
„Dobře, Aleno,“ řekla jsem tiše. „Jen ať se to už neopakuje. Pomůžeme, dáme, ale ne takhle — v tajnosti a lži.“
Přikývla, plakala, políbením mě uklidnila. Věřila jsem jí. Byla jsem naivní.
Uplynul čas, všechno se zdálo uklidnit. Karel chodil do práce, Alena se smála zase, dům byl plný života.
A pak přišla Maruška — sousedka.
„Holka, není to moje věc, ale musím ti říct. Viděla jsem tvou snachu s jedním mužem z města. Často spolu jezdí. Nastupuje mu do auta. Nechtěla jsem mlčet.“
Přišlo mi, že mi zatemnělo před očima.
„To nemůže být,“ zašeptala jsem. „To není pravda.“
Ale pak jsem to sama viděla.
Před obchodem — stáli blízko u sebe, on jí držel ruku a ona se usmívala, jako by celý svět patřil jí.
Šla jsem domů. Ruce se mi třásly a slzy tekly samy.
„Pane Bože, proč nás trestáš?“ šeptala jsem. „Tak jsem se modlila, aby byl šťastný…“
Náš syn nic netušil. V jeho očích byla Alena andělem. Hleděl na ni s láskou, hladil jí vlasy, a já stojím a modlím se:
„Snad to uvidí sám. Nechci, aby se to dozvěděl ode mě.“
A každý den, když projdu kolem té skříně, kde dřív byly peníze, sevře se mi hruď. Ne kvůli penězům — kvůli hanbě. Kvůli němu. Kvůli mému synovi.
Od té noci, kdy jsem viděla Alenu s tím mužem, nemohu usnout. Vstávám v noci, sedím potmě a poslouchám, jak tikají hodiny — jako by srdce počítalo hříchy.
Chci to Karlovi říct. Pak se mi však svírá hrdlo — nerozbila bych mu tak život?
Jan, kéž by byl ještě naživu, by věděl, co dělat. A já — sama. Jen Bůh mi je svědkem, že nechci ničit.
Jednoho dne Karel přišel z práce dřív. Veselý, usměvavý.
„Mami, něco dobrého uvaříš? Alena se vrátí později, říkala, že byla ve městě nakupovat.“
Ve stejnou chvíli jsem spatřila v její tašce, odložené v předsíni, vyčnívající lístek do hotelu ve stejném městě. Dvě nocležné.
To mi stačilo.
Večer jsem si sedla k němu.
„Karle, synku… musím ti něco říct.“
Podíval se na mě.
„Co se stalo, mami?“
„O Aleně…“ a už jsem to nezvládla. Vylouply se ze mě všechny pravdy. O penězích, o skříni, o muži, o sousedce, o bolesti. Hlas se mi chvěl a slova padala.
Karel stál bez pohnutí. Pak se postavil, chytil se za hlavu a tiše řekl:
„Ne… to nemůže být pravda. Ty se mýlíš.“
A odešel.
Celou noc ho nebylo. Srdce se mi roztrhávalo.
Ráno se vrátil — bledý, jakoby vstoupil z hrobu.
„Viděla jsem je, mami,“ řekl. „Vlastníma očima. V tom autě…“