Sedli jsme si na lavičku před domem. Dlouho jsme mlčeli. Pak se zeptal:
„Jak jsi to mohla tak dlouho tajit?“
„Protože tě miluju, synku. A pravda… někdy je krutější než lež.“
O tři dny později si Alena sbalila věci. Neplakala, nevymlouvala se. Jen řekla:
„Neodsuzujte mě. Nevím, jak se to stalo.“
Já jí odpověděla:
„Zlo nevstupuje ‚jen tak‘. Přichází tiše, když si člověk zapomene, kde má domov.“
Karel mlčel. Doprovodil ji ke vratům, ani se nedíval. Pak tam dlouho stál sám.
Čas plynul. Bolest neodešla snadno. Dům zevšedněl. Pračka už nehučí, smích chybí.
Ale často si myslím jedno: někdy nám Bůh posílá bouři, aby ukázal, kdo s námi zůstane, až přestane pršet.
Teď Karel bydlí u nás. Pracuje, pomáhá, nemluví moc.
Někdy ho v noci slyším vzdychat. Vím, že ho to stále bolí.
A já… každé ráno, když zapálím světlo v kuchyni, koukám na tu skříň.
Je prázdná. Ale v duši mi stále tíží.
Ne kvůli penězům.
Ale proto, že žena, které jsem říkala „snacho“, nás oloupila nejen o peníze — ale o důvěru.
A když přijdou svátky, zapálím svíčku a tiše vyprávím:
„Pane Bože, nauč ho, že ne každý úsměv je čistý.
A že někdy je srdce matky posledním domovem, který tě nezradí.“