„Gratuluji ti, Eliško, moje drahá! Ke dřevěné svatbě! Nemůžu se nějak dovolat Petrovi… Má nějak napilno?“
Eliška ze slušnosti poděkovala tchyni. Bylo jí tak nepříjemné stát s těžkými taškami a přidržovat si telefon ramenem u ucha. Manžel Petr byl skutečně nedostupný. Pracoval, anebo se zase někde veselil s kamarády…
Zvykl si odpočívat… Jako by si Eliška odpočinek nezasloužila.
Zasunula telefon do kapsy a pomalu se vydala domů. Tolik jídla nakoupila – bude mu chystat slavnostní večer. Jen aby vůbec přišel domů, jak se říká, ne na saních.
Zatnula zuby, sevřela do prstů madla tašek, které se jí bolestivě zařezávaly do kůže, a začala stoupat po schodech. Ve skutečnosti v jejich domě výtah byl, ale už dlouho nefungoval. Správce domu jen slibuje a nic neudělá…
„Můžete uhnout, prosím?“ pronesla tiše Eliška.
Snažila se obejít dívku, která postávala na mezipatře. Mladá žena, objímajíc se pažemi, udělala rychlý krok do strany a suše se omluvila.
„Jdete do padesát šestky?“
„Ano, proč?“ opáčila bez zájmu Eliška, myslíc jen na to, jak natáhne unavené nohy na gauči po náročném dni.
„Jsem snoubenka vašeho muže.“
Elišce ta slova zněla jako úplně nesmyslný vtip. Jaká snoubenka?! Co to má znamenat?
„On se se mnou nechce bavit, pořád to odkládá. Ale mně slibuje, že si mě vezme. Tady, dal mi prsten, požádal mě o ruku.“
Všechna další slova už ztratila jakýkoli význam. Eliška beze slova vešla do bytu a zavřela za sebou dveře, jako by se chtěla odříznout od všeho. Vyčerpaně se sesunula po zdi dolů, zakryla si obličej rukama a rozplakala se.
Neměla sílu cokoli vysvětlovat. A ani nejmenší chuť mluvit s manželem.
Takový dáreček jí připravil k výročí.
Večeři nakonec nepřipravila. Dort zůstal v lednici, suroviny na saláty byly vyskládané po policích. Slavnostní náladu zničila špatná zpráva.