Petr přišel domů asi po čtyřech hodinách. Venku se už setmělo a jen sem tam některá z pouličních lamp vrhala žluté kruhy světla u vchodu.
Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že už ví o Elišce, která se objevila u prahu jako jeho snoubenka.
— A k čemu to všechno bylo? Proč ty řeči o dětech, sny o společné budoucnosti? No, Petře?
Eliška tu otázku kladla víceméně do prázdna, s vědomím, že mužův odpověď už nic nezmění. V hlavě jí znovu vytanula na mysl ta velmi mladá dívka a její slova se jí vryla do paměti.
— No tak, žijeme přece v moderním světě. Prostě jsem tě přestal milovat, a co jako? Vlastně to celé byla obrovská chyba.
— Chyba? A kdy jsi na to přišel? Tak proč ses se mnou ženil?
— Vždyť jsi dokonalá manželka — doma je čisto, chodíš do práce, výborně vaříš, nikdy jsem k tobě neměl výhrady! Jsi pohodlná, milá, hodná… Ale ona je taková kráska! Královna! Něco takového jsem v životě neměl!
Petr mluvil pravdu. Sklopenýma očima jako provinilý kluk se slabě pousmál.
— Vždyť jsi ji viděla.
Eliška nedokázala promluvit. Žádné otázky už neměla. V hrudi se jí usadil odporný, pichlavý tvor. Převaloval se a tísnil její zraněné srdce.
Jemu bylo léta pohodlně a dobře, a teď, když ji měl dost, může si klidně vybrat krásku… Jako by Eliška nebyla hezká. I když se v průběhu společného života změnila, totéž platilo i o muži.
Petr se ještě pokoušel vymáčknout nějaké ospravedlnění, ale znělo to falešně a nedůvěryhodně. Muž začal tiše balit věci. Za pár hodin v bytě zavládlo ticho. A když náhle zazvonil telefon, Eliška se zdráhavě přihlásila.
— Eliško, kde je Petr? Chci mu popřát. — Na druhém konci byla Jana.
— Petr odešel za milenkou, teto Jano. Má dnes jiný důvod k oslavě.
Eliška hned položila sluchátko. Opřela hlavu o měkký polštář pohovky a zavřela oči. Jen ležela v tichu, poslouchala rytmus vlastního srdce…
Další týden uplynul jako v mlze. A pak pomalu začalo docházet, co se vlastně stalo. Bolest nezmizela, ale jako by se malinko otupila.