V domě se pořád držel maminčin otisk, jako by z něj ještě neodešla. Na konferenčním stolku zůstaly její brýle na čtení, vedle rozečtené knihy s papírovou záložkou, kterou už nikdy neposune o stránku dál. Přes opěradlo křesla byl ledabyle přehozený háčkovaný pléd, ten, který vyráběla po večerech, a teď čekal na někoho, kdo se už nevrátí.
Vzduch byl prosáklý jemnou vůní rozmarýnového oleje, který používala. U postele stály její pantofle, přesně tam, kam je každý večer odkládala. Hrnek, ze kterého pila každé ráno, pořád schnul na odkapávači; nedokázala jsem ho uklidit do skříňky. Rakovina si ji brala po částech po dlouhých osm měsíců. Nejdřív jí vzala sílu, pak vlasy a nakonec i schopnost tvářit se, že je všechno v pořádku, když jsme obě věděly, že není.
Některé dny se usmívala a vyprávěla mi historky z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě. Jindy jen mlčky hleděla z okna, myšlenkami daleko odsud, na místo, kam jsem ji nemohla následovat. Ke konci se neustále omlouvala. Za únavu, za to, že potřebuje pomoc, za to, že musí žít v těle, které ji zrazuje. Držela jsem ji za ruku a prosila ji, ať přestane, ale nedokázala se ovládnout.
Sebastian Pavlíček, můj nevlastní otec, stál po celou dobu při nás. Stejně jako Gabriela Vaněková, maminčina nejbližší přítelkyně už od vysokoškolských let. Vytvářeli rozpisy služeb, střídali se u její postele a vozili nákupy ve chvílích, kdy jsem byla příliš vyčerpaná, než abych došla do obchodu.
„Jsme v tom spolu,“ říkávala Gabriela a pevně mi stiskla rameno. „Tvoje máma na tenhle boj není sama.“
Ukázalo se ale, že na samém konci byla osamělejší, než jsem tehdy dokázala pochopit. Čtyři týdny po pohřbu se u mých dveří objevil Sebastian s výrazem, který vždycky předznamenával špatné zprávy. Ani jsme si nesedli. Zůstali jsme stát v mé malé kuchyni, zatímco kávovar za námi naposledy zachrčel. Sebastian si nervózně projel rukou vlasy – gesto, které jsem znala už od svých dvanácti let.
„Musím ti něco říct,“ začal. „Dřív, než se to dozvíš od někoho jiného.“ Srdce se mi rozbušilo. „Co se stalo?“ Těžce vydechl. „S Gabrielou jsme se rozhodli vzít.“
Ta slova vyzněla absurdně, skoro jako by ke mně promlouval v cizím jazyce.
„Vzít?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Ano.“
„Jeden s druhým?“
Přikývl. V tu chvíli mi horko vystoupalo až do tváří. „Máma je mrtvá teprve osmadvacet dní.“
„Vím, že to působí uspěchaně…“
„Uspěchaně?“ skočila jsem mu do řeči. „Tohle je šílenství. Gabriela byla máminou nejbližší přítelkyní. A ty… ty jsi byl její manžel.“
„Byl,“ opravil mě klidně. To jediné slovo mi v hrudi ztuhlo v kus ledu.
Ukázala jsem ke dveřím. „Vypadni.“
„Jsi rozrušená, chápu to…“
„Řekla jsem, ať jdeš pryč!“ vykřikla jsem.
Odešel. Zůstala jsem sama v kuchyni, třásla se mi kolena i ruce. Drtila mě směs vzteku a bezmoci. Jak může někdo pokračovat dál, natož se znovu zamilovat, když člověk, kterému slíbil společný život, ještě ani nevychladl v mokré zemi?
Sebastian Pavlíček a Gabriela Vaněková se vzali dvaatřicátý den po mamině smrti. Fotografie ze svatby zaplavily internet během několika hodin. Dokonalé záběry, uhlazené filtry, hashtagy o „novém začátku“ a „světle v temnotě“. Gabriela měla šaty barvy šampaňského s krajkovými rukávy. V rukou držela pivoňky – máminy nejoblíbenější květiny.
A tehdy mi to došlo. Mamin náhrdelník. Ten, který mi slíbil, že jednou bude můj. Těžký zlatý řetěz, po celé délce posázený diamanty. Zírala jsem na ty snímky, dokud mě nezačaly pálit oči. Pak jsem vytočila Sebastianovo číslo.
Zvedl to až na třetí zazvonění. „Ahoj, chtěl jsem ti ohledně svatby—“
„Kde je mamin náhrdelník?“ přerušila jsem ho. Ticho. „Ten zlatý,“ pokračovala jsem. „S diamantovou sponou. Ten, na kterém je na všech slavnostních fotkách. Kde je?“
„Po obřadu jsme museli vyřešit některé věci kolem majetku.“
„Vy jste ho prodali?“
Zase mlčel. To stačilo. „Vy jste prodali šperk mojí mámy?“ vybuchla jsem. „Ten, který mi slíbil?“
„Potřebovali jsme peníze na cestu po svatbě. Ležel jen v šuplíku.“
„Patřil jí.“
„A na tom teď záleží?“
Položila jsem telefon. Myslela jsem, že tím to skončí. Neskončilo. O dva dny později jsem Gabrielu zahlédla před obchodem. Neměla jsem v plánu cokoliv říkat, ale vztek se neptá na svolení. Přistoupila jsem k ní. „Stálo to za to?“ zeptala jsem se tiše. „Prodat mamin náhrdelník?“ Otočila se ke mně.