Uvnitř sálu Na Vyšehradě se atmosféra pomalu měnila. Hosté vycítili, že něco není v pořádku. Jaroslav Horák držel v ruce Tomášův telefon a znovu a znovu přečítal Lenkinu zprávu. Pokoušel se jí zavolat. Telefon byl vypnutý. Zkusil to třikrát, čtyřikrát. Pořád nic.
„To nemůže myslet vážně,“ zasyčel tchán tiše, skloniv se k Tomášovi. „Zavolej jí. Okamžitě. Musí to odvolat.“
Tomáš vytáhl vlastní telefon a zkusil to. Žádný signál. Zkusil to znovu. Opět nic. Lenka byla pryč.
Pavel, starší bratr, který seděl naproti, se naklonil přes stůl. „Co se děje? Proč vypadáte, jako byste viděli ducha?“
„Lenka tvrdí, že byt je její. A že nás vyhodí,“ odpověděl Jaroslav Horák stroze, aniž by zdvihl oči od displeje.
Pavel se zadíval na Tomáše. „A je? Je byt na ní?“
Tomáš přikývl. „Vždycky byl. Od rozvodu jejích rodičů. Koupila ho za peníze od matky. Nikdy jsem se nezeptal, kdo je v papírech. Myslel jsem, že… že je to společné. Prostě jsem bral, že žijeme spolu, tak je to naše.“
Pavel se opřel o židli a tiše si uvědomoval, co to znamená. Lenka. Tichá, nenápadná Lenka v obnošených tmavě modrých šatech. Ta, kterou otec před chvílí ponížil před celým sálem. Ta, která celou dobu seděla u okna a nikoho neobtěžovala. Ona celou dobu držela nad vodou Tomáše. A posledních tři roky i jejich otce.
„Poprostší,“ zopakoval Pavel tiše, téměř pro sebe. „Takže to ona vás celou dobu živila. Dala vám střechu nad hlavou. Zadarmo. A ty jsi ji, Tomáši, nikdy nebránil, když táta…“
Nedokončil. Nebylo třeba.
Jaroslav Horák vstal od stolu a zamířil k východu. „Jedu za ní. Musí to odvolat. Okamžitě.“
„Táto, ona vypnula telefon,“ řekl Tomáš unaveně. „Kam chceš jet?“
„Domů. Do bytu. Je to přece můj domov.“
„Není,“ odpověděl Tomáš tiše. „Nikdy nebyl.“
Tchán se otočil a podíval se na syna s pohledem plným nevěřícnosti. Jako by ho poprvé viděl. Jako by teprve teď pochopil, co se stalo. Pak vyšel ze sálu. Hosté sledovali, jak mizí za dveřmi. Nikdo nepromluvil. Jen ticho. A pomalu narůstající pocit, že slavnost je u konce.
Tomáš zůstal sedět u stolu. Pavel se na něj dlouho díval. Pak tiše řekl: „Mohl jsi jí pomoct, Tomáši. Aspoň jednou. Aspoň dnes.“
Tomáš nic neodpověděl. Nebylo co říct.