Dnes odejde s věcmi od manželky Jany k Martině. Nový rok – nový život. Se synem, s Jakubem, se bude vídat. Petr si myslel, že byl dobrým otcem. Kvůli rodině změnil profesi. Býval učitelem – stal se vedoucím v obchodní firmě. Samozřejmě, lidé v těchto oborech byli úplně jiní. Na institutu nebyly takové… Martiny. Průbojné, dravé. Krásné…
— Upřímně? — zeptala se Martina a podívala se Petrovi přímo do očí.
Přikývl. Seděli v jejím autě. Nebyl to první rozhovor na téma „Tak kdy už?“ Petr si za to mohl sám. Řekl slova, která říkat neměl. Řekl Martině „miluju tě“. Ne jen tak — opravdu se zamiloval. Doma s manželkou byly nekonečné hádky. Kvůli všemu. Hlavně kvůli tomu, že domácnost nefungovala, jak měla. Petr se skutečně doma moc nepřetrhl. Trávil málo času s rodinou. Teprve začínal pořádně vydělávat – a tehdy potkal Martinu. Milenka – to není levná záležitost. Petr často přemýšlel, co bylo první: hádky doma, nebo jeho poměr s Martinou. Snažil se vzpomenout, ale pořád ho něco rozptylovalo. Práce. Nebo výčitky od manželky. Nebo Martininy polibky. Jako teď…
Martina se natáhla přes palubní desku a políbila ho. Usmála se na něj a řekla:
— Tak já nikam nepojedu. Počkám tady na tebe.
— Dobře.
Když už se rozhodli, tak hotovo. Dnes odejde s věcmi od manželky Jany k Martině. Nový rok – nový život. Se synem, s Jakubem, se bude vídat. Petr si myslel, že byl dobrým otcem. Kvůli rodině změnil profesi. Býval učitelem – stal se vedoucím v obchodní firmě. Samozřejmě, lidé v těchto oborech byli úplně jiní. Na institutu nebyly takové… Martiny. Průbojné, dravé. Krásné…
Petr šel naposledy domů pěšinkou z parkoviště ke vchodu. Vystoupal po schodech do třetího patra. Vešel do bytu. Přešlapoval v chodbě – doma byla tma. Odešli někam na prahu svátků. Kam asi? Možná k tchyni na návštěvu. Jana si tam zas bude na něj stěžovat, aby na něj tchyně nějak zapůsobila. Ne, rozhodl se správně, že odchází.
Na věšáku visela manželčina bunda. Takže odešla v kožichu. Kožich nebyl drahý, byl umělý, ale hezký. Vypadal dost věrohodně. To se to naučili, filutové! Jana měla kožich ráda, pořád za něj Petrovi děkovala. Něco se mu vybavilo… ale zahnal ty myšlenky. Rozhodl se – a tím to končí.
Sundal si péřovku a vešel do pokoje. V obýváku byly rozházené Jakubovy autíčka. Na zemi ležel nedokončený stavebnicový model – syn si na něco stěžoval. Snad, že mu nejde spojit nějaký dílek.
Na stole stál nedopitý čaj. Domácí šaty manželky byly ledabyle přehozené přes gauč. Petr rozhodně prošel dál, do ložnice.