On šel umýt ruce. Myl si je a přitom se díval na tři kartáčky ve skleničce. Měl by si ten svůj vzít s sebou. Anebo si koupit nový? Trápil se těmito myšlenkami a mezitím setřel zrcadlo nad umyvadlem. Voda nějak špatně odtékala… Petr nahmatal zvon za záchodem a při té příležitosti pročistil i umyvadlo. Hotovo!
Pak ho napadlo umyvadlo vyčistit. Nasypal čisticí prášek a přejel ho houbičkou. Jana na takové věci pořád zapomínala. Myla podlahu, utírala prach… Ale co zrcadla? Co umyvadlo?
Kartáček se rozhodl nebrat. Vždyť co je to za věc? Koupí si nový a hotovo. Nový rok, nový život. Nový kartáček.
Procházel chodbou z koupelny do kuchyně, ale byl tak zabrán do svých myšlenek, že opět neslyšel, jak mu vibruje mobil v kapse bundy. Martina volala dál. Telefon se v kapse kroutil, jako by prosil, aby ho někdo vytáhl. Nikdo se k tomu neměl. Mohl se přetrhnout.
Martina, která se už poněkolikáté nedovolala, dostala vztek. Hodila telefon do prolisu na palubní desce a začala couvat, rozhodnutá se otočit a odjet z cizího dvora. Co si to vlastně představuje? Že ho tu bude čekat celé hodiny? Jo, je to pěkný chlap, to jo. Líbí se jí. I v posteli jim to klape. A vůbec – třicet. Nejvyšší čas se vdát. Martina prudce zabrzdila. Zůstala sedět na místě. Fronta nápadníků se na ni zrovna netlačila. A tenhle – inteligentní. Chytrý. Pozorný. Starostlivý. Počká ještě chvilku. Martina znovu vytočila číslo Petra. Nic… jen smutné rovnoměrné tóny.
Petr si trochu odpočinul, když měl byt zase jakž takž uklizený. Vytáhl z lednice vodu, napil se. Prohlédl obsah ledničky. Najednou na něj padl smutek. Vždyť za chvíli jsou svátky! A oni mají v lednici jen vajíčka a zelí. Petr šel do chodby a oblékl se. Sešel dolů. Vyhlédl ven z vchodu jako zloděj. Martina seděla v autě se zapnutým světlem. Něco psala na mobilu. Neviděla ho. Petr se klokanskými skoky odplížil za dům. V kapse bundy mu zabzučelo krátké „Z-z“. Aha, Martina mu asi píše. Ale proč? Vždyť přijde, tak jí to řekne osobně. I když… měla by se nějak uklidnit. Petr rychle napsal zprávu: „Neboj se! Za chvilku jsem tam.“ A odeslal ji.
V obchodě Petr naložil plný vozík. Fronta žádná. Jak to? Všichni už asi nakoupili. Zaplatil a běžel domů. Zpátky do vchodu se mu podařilo proklouznout také bez povšimnutí. Doma všechno vyložil do lednice a usmál se. No vidíš! Vždyť říkal, že je dobrý táta.
Když ukládal jídlo do lednice, posunula se rodinná fotka přichycená magnetem na dveřích. Petr snímek narovnal. Všichni se na něm usmívali. Jakub objímal mámu a tátu kolem krku. Takový tmavovlasý, hnědooký, radostný. Šťastný kluk. Petr udělal dobře, že odešel. Kdyby se s Janou dál hádali, Jakub by brzy přestal být tak šťastný.