Martina dostala zprávu. Usmála se. Opřela se o sedadlo a zavřela oči. Zesílila hudbu.
Než šel do obchodu, Petr zapnul pračku. Teď se rozhodl rovnou vyluxovat. Zatímco vysával — praní skončilo. Petr pověsil prádlo. Nakonec ještě vyměnil těsnění na kuchyňské baterii. A i dílek ze stavebnice, který Jakub nedokázal sám připevnit, Petr také přidělal. Tak, hotovo. Co mohl, to udělal. Je čas jít. Vzal kufr a vynesl ho do chodby. Rozhodně se oblékl a obul. Popadl kufr. Jde se!
Petr se plácl do čela a postavil kufr na zem. Vytáhl peněženku z kapsy. Vyndal všechnu hotovost. Položil ji na komodu v chodbě. Teď už opravdu všechno. Vyšel na schodiště. Zamkl byt. Sešel dolů. Zase nečekal na výtah — šel po schodech.
Jana s Jakubem se vraceli z obchodu. Jeli výtahem nahoru. A Petr vyšel na ulici s kufrem a zjistil, že Martinu přestalo bavit sedět v autě. Čekala venku, poskakujíc zimou. Uviděla Petra s kufrem a usmála se. Zamávala mu. A tehdy on, nečekaně i pro sebe, couvl. Vchodové dveře se ještě nezavřely. Petr rychle vklouzl zpět a přitáhl je k sobě, překonávaje odpor zavírače. Co to ksakru dělá? Kam to vlastně chtěl jít?
Martina zůstala stát jako opařená. Vběhla do auta, popadla mobil a zavolala Petrovi. Zase to jen vyzvánělo… zas to nikdo nevzal. No tohle. Ryba se utrhla z háčku. Co zase udělala špatně? Byla moc vlezlá? Martina usedla za volant, nastartovala motor a odjela. Bylo jí to líto. A taky jí přišlo škoda času, který věnovala beznadějnému vztahu. A navíc — s kým teď asi oslaví svátky…
Petr otevřel dveře a uviděl, že se v bytě svítí. Rychle zasunul kufr na horní polici skříně. Popadl peníze, co ležely v chodbě, a strčil si je do kapsy. Uf… snad nikde jinde nic nenechal.
„Petře, jsi to ty?“ zavolala Jana z kuchyně. „Dělám večeři!“
„Jo, jo,“ zamumlal, zatímco se zouval.
„Tati!“ přiběhl do chodby Jakub. „Díky, žes mi přidělal špičku!“
„Vrchol,“ opravil ho Petr bezmyšlenkovitě.
Kdo vůbec vymyslel stavebnice ve tvaru stromečku? A ještě takové, kterým nejde vršek připevnit dětskýma rukama.
Zajímalo by ho, jestli si Jana všimne, že přiložil mužskou ruku k domácnosti. Konečně… konečně že přiložil. Vešel do kuchyně.
„Kde jste byli?“ zeptal se.
Manželka se odvrátila od sporáku.
„Kupovali jsme dárky. Tobě dáme pod stromeček 31. chceš dárek pod stromkem, Petře?“
„Pod jakým? Pod tím Jakubovým stavebnicovým?“
„No právě!“ řekla Jana.
A významně se na něj podívala. Petr se plácl do čela a šel si obout boty.
„Ale už nechoď. Je pozdě. Zítra koupíš stromek. Teď půjdeme večeřet.“
„Dobře. Přijdu za pět minut.“
Petr rychle donesl kufr do ložnice a okamžitě ho vybalil. Uf. Vypadá to, že všechno stihl. Co to s ním vůbec bylo? Měl by s těmi úlety definitivně skončit. Petr nechtěl přijít o svoji rodinu. Dnes si to opravdu uvědomil.