Po pohřbu mi můj syn Jan navrhl, abych se k nim přestěhovala.
— Mami, samotné ti v bytě bude těžko, u nás bude veseleji. Vždycky budeme nablízku, pomůžeme, kdyby něco, — říkal.
Souhlasila jsem, aniž bych pořádně věděla proč. Jan neměl vlastní byt, s manželkou Evou bydleli v pronájmu. Po svatbě měli hned děti: nejprve se narodil Filip, potom dvě holčičky, Tereza a Anna. Veškeré peníze šly na živobytí, a tak si na vlastní bydlení nedokázali našetřit.
Myslela jsem si, že mi děti a vnoučata pomohou zaplnit prázdnotu, která po smrti manžela zůstala. Ale žít s nimi bylo nesnesitelné.