Bylo to už dávno, v poklidných dnech mého mládí. Tehdy jsem se vášnivě věnovala sportu a jednoho letního dne se náš tým v lehké atletice vydal na tréninkový tábor v Karpatech.
Bydleli jsme ve stanech, vařili na ohni… romantika jak vyšitá. Byli s námi i kluci z fotbalového oddílu, takže o zábavu nebyla nouze.
Místní obyvatelé, většinou starší muži, nám pomáhali: sekali dříví, hlídali vybavení, starali se o koně. Večer se scházeli u ohně a vyprávěli nám legendy a pohádky ze svého kraje.
Mnoho z jejich vyprávění už si pořádně nevybavuji, ale jedna historka mi utkvěla v paměti. Mluvili o hoře, na kterou se nesmí vystoupit: prý tam sídlí duchové předků, a dary jim lze nechávat jen u jejího úpatí.
Byla i jiná hora, jejíž vrchol je tabu pro ženy, a naopak jedno místo, kde svobodné dívky prosí duchy o ženicha a vdané ženy o děti.
Součástí programu tábora byl i dvoudenní výlet na koních s přenocováním u místní řeky — její název mi bohužel vypadl z hlavy.
Vyrazili jsme brzy ráno: trenér, asi dvacet lidí z naší skupiny, průvodci a koně naložení vybavením. Koně šli pomalu, nebyli jsme zvyklí sedět tak dlouho v sedle, takže jsme často dělali přestávky.
Když jsme dorazili do malé vesničky, projížděli jsme po její hlavní ulici. Domy byly pevné, ploty čerstvě natřené, v předzahrádkách kvetly květiny. Ale něco nehrálo: nikde ani živáčka.