Ani hrající děti, ani ženy na zahradách, ani starci na lavičkách. Dokonce ani psi neštěkali. Na naše otázky průvodce stroze odpověděl: „Starověrci.“
Vesnice zůstala za námi a brzy jsme spatřili starou chalupu se sesutou střechou, vůbec nepodobnou ostatním domům.
Průvodce se pousmál: „Tady žije bylinkářka. Říká se, že jí je sto let, možná víc. Léčí všechny nemoci, předvídá budoucnost.“
Večer jsme si postavili tábor nedaleko a mé kamarádky — Kateřina a Zuzana — spolu se mnou nadšeně souhlasily, že tu tajemnou stařenku navštívíme. „Půjdeme k ní, ať nám věští!“ rozhodly jsme my, tři mladé hloupé holky.
Trenér nám to nedovolil a samozřejmě nám nedal koně. Ale i tak jsme utekly a vydaly se pěšky. Bylo trochu děsivé jít samy, proto jsme přemluvily dva kluky — Lukáše a Petra — aby šli s námi.
Dorazili jsme překvapivě rychle, jako by nás něco popohánělo kupředu. Na dvoře nás přivítala stařenka, vůbec nepodobná pohádkové čarodějnici: drobná, vyschlá, s laskavým úsměvem a v čistém bílém šátku. Její obličej byl pokryt vráskami, ale oči… oči byly mladé, jasně modré, jako obloha po bouřce.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme nejistě.
„Dobrý den, děti moje,“ odpověděla tiše. „Pojďte dál do domu.“
Uvnitř bylo překvapivě útulno: na podlaze ručně tkané koberce, na stěnách vyšívané ručníky, v rohu ikony s hořící lampičkou. Babička se přežehnala, a my, rozpačití, jsme zůstali stát ve dveřích, všechnu odvahu rázem ztracenou.