„Čekala jsem na vás,“ řekla a podívala se přímo na nás. „Co chcete vědět?“
Sebrala jsem odvahu a vykročila vpřed:
„Povězte nám něco o naší budoucnosti.“
„Budoucnost nepředpovídám,“ odpověděla. „To ví jen Pán Bůh. Ale něco vidím.“ Podívala se mi do očí. „Tvé plány a sny se brzy změní. Za dva měsíce se vydáš jinou cestou, budeš studovat jinde, provdáš se za jiného muže a odstěhuješ se do cizího města. Budeš mít dvě děti, narozené ve stejném roce.“
„Jak to? Dvojčata?“ podivila jsem se.
„Nevím,“ pousmála se tajemně. „Potom se vrátíš do rodného kraje. Čeká tě mnoho zkoušek, ale pamatuj si: Bůh nedává zkoušky nad lidské síly. Všechno překonáš a budeš žít dlouho. Jen s datem tvého narození je to podivné. Kdy ses narodila?“
„Pátého dubna devatenáct set sedmdesát dva,“ odpověděla jsem.
„Ne, v dubnu toho roku jsi ještě nebyla na světě,“ zakroutila hlavou stařenka.
Udělalo se mi úzko. Zatočila se mi hlava a Lukáš mě vyvedl na čerstvý vzduch. Kamarádky zanedlouho vyšly také, ztišené a zamyšlené. Cestou zpátky do tábora jsme neřekli ani slovo.
Samozřejmě si někdo všiml, že jsme chyběli, a pořádně jsme to schytali. Na trest jsme až do pozdní noci drhli nádobí v ledové horské řece, třesoucí se zimou a únavou.
Následujícího dne jsme sbalili tábor a vydali se zpátky stejnou cestou. Když jsme projížděli kolem domu léčitelky, nezahlédli jsme ji, ale na plotě seděla černá kočka s neuvěřitelně modrýma očima. Dívala se přímo na mě a po zádech mi přeběhl mráz.