Uběhly dva měsíce a předpovědi se začaly naplňovat. Rozešla jsem se se svým přítelem, nastoupila na univerzitu na obor, o němž jsem dřív vůbec neuvažovala. O dva roky později jsem se vdala a odstěhovala do jiného města.
Život nebyl lehký. Můj syn potřeboval náročnou operaci srdce, během krátké doby jsem ztratila několik blízkých lidí a pak jsem sama čelila těžké nemoci, jejíž název ani nechci vyslovit. Ale vždycky jsem si pamatovala slova té stařenky: „Bůh nedává zkoušky nad naše síly.“ A to mi dodávalo sílu jít dál a věřit v lepší zítřek.
Co se týče mého data narození, ani to nebylo jednoduché. Jednou jsem v dávných dokumentech našla rodný list, kde bylo jiné datum — devátého května. Zmatená jsem se obrátila na rodiče.
Ukázalo se, že kvůli získání většího bytu v podnikovém domě maminka s pomocí své kamarádky lékařky pozměnila údaje o délce těhotenství a tatínek vše zařídil na matrice. A tak jsem se oficiálně „objevila“ o měsíc dřív.
Jediné, co se nevyplnilo, bylo to, že mé děti se nenarodily ve stejném roce. Ale možná, podle nějakých neviditelných zákonů osudu, jejich roky narození — 1990 a 1993 — mají přece jen něco společného nebo jsou nějak propojeny.
Od té doby uplynulo mnoho let. Vrátila jsem se do rodných končin, tak jak řekla ta bylinkářka. Někdy na ni myslím: kdo byla?
Odkud toho tolik věděla o mně? Možná na světě opravdu existují věci, kterým nerozumíme. Ale jedno vím jistě: její slova mi pomohla projít všemi zkouškami a nezhroutit se.