„Já jsem těhotná! Chápete?“
„Pusťte ho!“ zopakovala znovu.
„Já nikoho nedržím,“ hlesla Michaela a zmizela ve vchodu, nechávajíc Annu v nejistotě.
„Tak jsme se nedomluvily! Musíte se s námi podělit!“ vyhrkla Anna a rozčileně dupla nohou.
„Já jsem se s vámi na ničem vůbec nedomlouvala. Něco si pletete,“ Michaela se jen letmo podívala na dívku.
Nemínila se s ní o nic dělit. O nic a o nikoho.
Michaela – prakticky kráska, chytrá, doktorka lékařských věd – už nějaký čas nespěchala po práci domů.
Nikdo tam na ni nečekal. Manžel teď žil jinde.
Manžel… Před třiceti lety ho poprvé zahlédla na nějakém studentském večírku. Byl to roztomilý kluk s velkými brýlemi, zamyšleně žvýkal chlebíček se salámem uprostřed hluku, cinkání skleniček, hudby a hemžících se lidí.
Michaela si všimla, že vůbec nepije a rozhodně odmítá nabídnuté sklenky s portským vínem.
„Kdo to je?“ zatáhla rukou Zuzanu, která právě mluvila se sousedem u stolu a která ji k účasti na večírku přemluvila.
Michaela totiž takové sešlosti příliš v lásce neměla.
„Cože? Kdo? Aha! To je Pavel, studuje na filologii.
Pěkný šprt, nepije, nekouří, s holkama nikam nechodí.
Vůbec nechápu, jak se sem dostal…“
Michaela jeho popis ocenila. Sama měla k alkoholu vyhraněný negativní vztah.
Jejím rodičům se s pitím vymkly věci z rukou – úplně propadli alkoholu a zmizeli kamsi na venkov, kam se odstěhovali po prodeji městského bytu.
Šestiletá Michaela se tak dostala k prarodičům do jejich prostorného třípokojového bytu.
Jana vedla katedru biologie na místním institutu, Vladimír přednášel na tomtéž ústavu léčebnou vědu.
Dlouho zápasili s alkoholismem své dcery, který přišel kdovíodkud, ale nakonec to vzdali.
Vzali si vnučku k sobě a na dceru přestali vzpomínat.
Samozřejmě, že za ní Pavel sám nepřišel. A když první krok učinila ona, byl vůči ní dlouho obezřetný. Ale nakonec si zvykl, začal jí věřit.
Vyprávěl Michaele spoustu zajímavého o literatuře, umění – tématech, která se v jejich „lékařské“ domácnosti obvykle vůbec neprobírala.
Babička s dědou proti Pavlovi jakožto budoucímu manželovi vnučky nic nenamítali.
Seriózní, slušně vychovaný, vzdělaný. Filolog?
No a co?
Hlavní bylo, že má Michaelu rád a neubližuje jí.
„Ty jsi naivní, Michaelo,“ nechápala Zuzana. „Na co ho potřebuješ?
Nemá ani vindru a těžko kdy nějaké peníze mít bude.“
„Vydělám si sama,“ odpověděla tvrdohlavě Michaela. „Hlavní je, že je spolehlivý a má mě rád.“
Svoji kariéru budovala Michaela velmi cílevědomě. Přednášky, konference, obhajoba dizertační práce.
Její manžel Pavel tiše přednášel na univerzitě, kterou absolvoval.
Babička s dědou zemřeli, jejich byt zůstal plně v rukou manželů.
V pětatřiceti si Michaela uvědomila: a co děti? Rozhodla se o tom s manželem promluvit.
„Jaké děti?“ skutečně se vyděsil Pavel. „Aha! Myslíš naše budoucí děti?“
„Ano. Říká se, že bez dětí není opravdová rodina,“ upřesnila Michaela.
„Hmm… To je samozřejmě diskutabilní… ale jestli ty chceš…?“
„A ty?“
„Děti – to přece vyžaduje neustálou pozornost, s nimi přibývá tolik starostí, výdajů…“