— V zásadě s tebou souhlasím. Ještě musím napsat doktorskou práci. A pojedu na služební cestu do Bulharska…
— Tak proč bychom teda měli mít děti, Michaelo?
Michaela se na manžela pozorně zadívala. Ve skutečnosti ho znala velmi dobře a věřila v jeho upřímnost.
Mateřský instinkt jí zjevně zcela chyběl. Dohodli se, že pokud jim „Bůh pošle“, Michaela dítě mít bude. Bůh neposlal.
A tak žili dál.
Kariéra Michaely (už ji dávno nikdo neoslovoval jen křestním jménem) byla úspěšná.
Stala se uznávanou imunoložkou nejen ve svém městě. Obhájila doktorskou disertaci, věnovala se vědecké práci, vedla oddělení alergologie a imunologie ve velkém lékařském centru.
V jejich bytě proběhla luxusní rekonstrukce se změnou dispozice. Každý z manželů měl vlastní zahraniční auto a několikrát do roka společně vyráželi na dovolenou do zahraničí.
O domácnost se starala docházející hospodyně. Peněz v rodině nikdy nechybělo — zásluhou Michaely.
Pavel si sice také vysloužil titul profesora, ale o kariéru se příliš nezajímal – už deset let psal jakousi „výjimečnou“ knihu.
— Vám už jen dítě chybí, — posteskl si Zuzana.
— I bez dětí se nám žije skvěle, — odpovídala Michaela naprosto upřímně. — A jaké děti teď? Vždyť nám je skoro padesát!
— Dneska rodí i v šedesáti. Nebojíš se, že si Pavel najde nějakou matku pro své dítě bokem?
— Ne.
Michaela opravdu bezvýhradně a bezpodmínečně věřila svému manželovi.
Proto když k ní u domu přistoupila mladá žena a začala něco povídat o jejím muži, chvíli jí trvalo, než pochopila, oč jde.
Zpod rozevřeného krátkého kožíšku vykukovala přiléhavým svetrem obepnutá hruď tak čtvrté velikosti, oči jí jiskřily, černé kudrny na hlavě se leskly. Pěkná!
— Tak vám chci nabídnout, ať Pavla pustíte bez scény, — říkala dívka.
— Proč mlčíte?!
„Pavla?“ Kdo to je? Aha! Vždyť to je její manžel — Pavel.
Nikdy v životě Michaela svého manžela neoslovila jinak.
S námahou se probrala z těchto nevhodných myšlenek.
— Kdo jste?! — zeptala se cizinky.
— No tedy! Komu jsem to celou dobu vykládala?! — rozčílila se dívka.
Ve skutečnosti to trvalo sotva minutu, ale ta podivná ženská ji jako by vůbec neregistrovala.
Jak mohl Pavel takovou vzít?
Dívka si těžce povzdechla:
— Já jsem Anna. S Pavlem se milujeme, ale on, jako slušný člověk, vás po třiceti letech manželství nechce opustit. Nedokáže se rozhodnout! Chápete?
A já jsem těhotná! Chápete?
Pusťte ho! — zopakovala svou žádost.
— Já nikoho nedržím, — pronesla Michaela a vešla do vchodu, zanechávajíc Annu v překvapení. Tohle že je konkurence?
Pavel jí jako obvykle šel naproti. Podle jejího výrazu hned poznal, že se něco stalo.
— Michaelo, vypadáš strašně. Co se stalo? — zeptal se ustaraně.
Michaela beze slova sundala kozačky, kabát nechala spadnout na zem (Pavel jej jen tak tak zachytil) a zamířila do kuchyně.
Unaveně se posadila na židli.
— Před chvílí ke mně na dvoře přišla nějaká Anna a oznámila mi, že se milujete a že s ní čekáš dítě, — řekla nakonec bezbarvým hlasem. — Je to pravda?
„Pavlík“ chvíli mlčel a pak se posadil na sousední židli: