— Já ti nikdy nelhal. A ani teď nebudu, — řekl. — Pamatuješ, jak jsi před měsícem odjela na dva týdny na konferenci do Berlína?
Tehdy mě doslova začala pronásledovat ta Anna.
Studuje u nás ve čtvrtém ročníku.
Jak se vůbec dostala na vysokou, netuším. Ona… No nic.
Teď nejde o tohle. Souhlasil jsem s večeří s ní. Abych jí vysvětlil úplnou nesmyslnost jejích pokusů navázat se mnou nějaký vztah…
Pavel se letmo podíval na ženu. Mlčky hleděla z okna.
— Chápu, že to zní hloupě, ale sám nechápu, jak jsme se ocitli u ní doma.
Možná za to mohl ta sklenka vína…? Stalo se to jen jednou.
O nějaké lásce nemůže být vůbec řeč! Ani ve snu mě nenapadlo s ní pokračovat, natož opustit tebe!
— Přesto s tebou čeká dítě…
— Ještě není jisté, že se mnou…
— Pavle! Od tebe bych to nečekala. Myslela jsem, že jsi schopný nést odpovědnost za své činy! Zvlášť když je těhotná…
— A odpovědnost, to podle tebe znamená si vzít nějakou náhodnou… partnerku?
— Pokud je těhotná, tak ano. Dítě má mít otce.
A my děti nemáme, a zřejmě se otcem umíš stát jen takhle.
— Ale já nechci!
— Uklidni se.
— A víš co?
Když to takto bereš, tak se tvým radám podřídím! — rozčílil se najednou Pavel.
Ještě téhož večera odešel z domu jen s jedním kufrem.
Michaela mu neřekla ani slovo.
Celý měsíc o něm nic neslyšela, a pak se znovu setkala s Annou před domem.
Tentokrát dívka požadovala… podíl na majetku. Prý jak se domluvili. S kým? Na čem?
— Po rozvodu se majetek přece dělí napůl! — prohlásila se zábleskem v očích. — Takže buď se dohodneme v klidu, nebo půjdeme k soudu!
— Říkáte „my“? — zeptala se Michaela.
Silně pochybovala, že by Pavel s ní něco dělil. Navíc nebylo moc co dělit.
Byt byl výlučně její, účty měli oddělené.
A auta?
Klidně si Pavel nechá to svoje, i když ho koupili z jejích honorářů.
Tohle vše Michaela Anně stručně vysvětlila.
— Takže slečno… Jakpak vám říkají? Budete si s Pavlem muset vše vybudovat sama.
— Vy dobře víte, jak se jmenuju! Nepředstírejte!
A ještě se uvidí, kdo a co z toho všeho dostane!
— V takovém tónu nehodlám pokračovat v hovoru. Na shledanou… — Michaela, stejně jako minule, zmizela ve vchodu a nechala Annu rozhořčenou.
Téhož večera si Anna vylévala vztek na svém spolubydlícím:
— Ta tvoje… manželka už se úplně zbláznila! Prý že nemáte co dělit!
A ty s ní rozhodně nic dělit nebudeš! — rozčilovala se Anna.
— Za prvé, laskavě mluv o mé ženě s úctou, — řekl Pavel takovým tónem, že se nechtěně odmlčela.
Co to mělo znamenat? Vždyť působil jako tichý dobrák. Osel, kterého není těžké přemluvit k penězům. Obzvlášť, když do toho zapojíš těhotenství.
— Za druhé, opravdu se ani nepokusím něco s Michaelou dělit.
— Takže co, budeme děti vychovávat tady?! — Anna, snažíc se netónovat příliš hlasitě, roztáhla rukou po malé, zanedbané bytovce, kterou zdědila po rodičích. — V bídě?!
— Tady se určitě bude muset udělat rekonstrukce, ale jinak… pro tři je tu místa dost.