V nejhorším případě si pak můžeme vzít hypotéku.
„Co se týče bídy — pracuju, hlady neumřeme,“ pokrčil rameny Pavel.
„Hypotéku?!“ vyjekla Anna, zapomínajíc, že si právě zakázala křičet. „Zbláznil ses?! Tak jsme se nedomluvili!“
„My jsme se spolu vlastně ani…“
„Ano, ano, vím, ‘na ničem jsme se nedomluvili.’ Ty a tvoje manželka mluvíte úplně stejně.“
Jenže já nehodlám následovat tvůj plán — já si prosadím svůj!
Týden se ho Anna snažila přesvědčit, aby podal žalobu na rozdělení majetku. Ani ji nechtěl poslouchat.
Na co ho tehdy vůbec potřebovala?! Vždyť spolu byli jen jednou — a to jen díky tomu, že ho přinutila vypít dvě sklenky vína.
Dobří lidé jí poradili, že jinak toho dědulíka nesvede.
A po přestěhování spal na rozkládacím gauči. Řekl, že potřebuje čas.
Bláznovství — odmítat mladou, krásnou ženu!
Radši měla jet k moři s Ondřejem. Ten, i když peněženku zrovna nabitou neměl, ji miloval, a slíbil, že si na cestu vydělá.
Nakonec byl i Pavlík bez peněz — a ona se kvůli němu zbytečně trápila.
Nejspíš je čas zavolat Ondřejovi…
Řekla si a hned konala.
O tři dny později se Pavel vrátil z práce a našel svůj kufr postavený venku přede dveřmi.
Úlevně si povzdechl a vydal se do bytu za manželkou.
Neodhodlal se otevřít dveře vlastním klíčem — zazvonil.
Michaela otevřela, tiše ustoupila stranou a pustila ho do předsíně.
„Dáš si večeři?“ zeptala se klidně, když zamířila do kuchyně.
„Dám,“ odpověděl tiše, a pak hlasitěji zavolal směrem k manželčiným zádům: „Promiň.“
Michaela se na okamžik zastavila, mlčky přikývla a jen odvětila: „Umyl sis ruce.“
Celý následující rok oba dělali, že se nic nestalo.
Michaela opravdu začínala věřit, že to byl jen nějaký hrozný sen…
Ten den, když vystupovala z auta na dvoře, uviděla na lavičce… Annu.
Jakési déjà vu, jen s jedním rozdílem — dívka na rukou držela do deky zabalené miminko.
„Tady,“ kývla Anna na dítě, aniž by pozdravila. „Tohle je syn Pavla.“
„Pojmenovala jsem ho Martin, ale zatím si ještě nezvykl, takže si ho můžete pojmenovat jinak.“
„Jak jako, ‘můžeme pojmenovat‘?“ podivila se Michaela.
„No prostě,“ povzdechla si Anna. „Myslela jsem, že je to dítě mého snoubence Ondřeje, ale on mi řekl, že děti mít nemůže — z důvodu… zdravotního stavu.“
V dětství prý něčím trpěl.
Ale to je jedno!
Jisté je, že to dítě rozhodně není jeho.
Ondřej se pokusil Martina přijmout, ale nedokázal to.
Řekl mi, že si budu muset vybrat…
„A ty sis vybrala…“
„Ano! A co jsem asi tak měla dělat?! Ondřej ještě nevydělává, peníze nemá, já taky nemám práci.
A Martin přece má vlastního otce, který se má podílet na jeho výchově!“
„Anna, to všechno zní hezky, ale…“
„Jestli si teď Martina nevezmete, dám ho do děcáku,“ řekla Anna a podala zavinuté miminko Michaele. Ta ho přijala úplně automaticky.
„Skvělé. Písemné zřeknutí jsem napsala, máte ho v kapse.
Máte peníze, máte konexe — s adopcí si poradíte.
Bez obav — Pavel je určitě otec, ale můžete si to samozřejmě nechat ověřit.
Tak zatím!“
Michaela ještě chvíli ohromeně hleděla za odcházející Annou, pak sklopila zrak na zabroukavšího Martina…
Tak, Bůh poslal znamení.
A se zbytkem už se vyrovnají. O tom není pochyb.
Autor: Petra