V paměti se mi vybavovaly další obrazy: jak jsem si přibrala ještě jednu práci, jen abych mohla zaplatit školní výlet, po kterém tolik toužila. Jak jsem se učila být mámou bez jakéhokoli návodu, bez vzoru, jen metodou pokus–omyl a s neustálým strachem, že něco pokazím.
„Jestli toužíš po větší volnosti,“ pronesla jsem tiše, „můžeme si o tom sednout a mluvit. Najít pravidla, která budou vyhovovat oběma. Nemusíš mě odsud vyhazovat.“
Otočila se ke mně zády tak prudce, jako by ji má slova pálila na kůži.
„Ty to nechápeš. Nikdy jsi to nechápala,“ vyhrkla. „Vždycky jsem měla pocit, že to celé není opravdové. Že… nejsi moje máma.“
Ta věta zůstala viset mezi námi jako rozsudek. Věděla jsem, že jednou může zaznít. Roky jsem se na tu možnost připravovala. Jenže připravovat se a skutečně to prožít jsou dvě naprosto odlišné věci.
„Vím, že jsem tě neporodila,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila. „Ale každý den jsem si tě znovu a znovu vybírala.“
Neřekla nic. Prostě odešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Tu noc jsem nezamhouřila oka. Seděla jsem v kuchyni, poslouchala jednotvárné tikání hodin a dívala se na zažloutlou fotografii, na níž Veronika Urbanová drží v náručí novorozenou Terezu Čermákovou. Usmívala se tím svým typickým úsměvem, v němž bylo vždycky víc naděje než jistoty.
„Kdyby se mi něco stalo,“ řekla mi tehdy, „slib mi, že nezůstane sama.“
Ten slib jsem dala.
Ráno se Tereza chovala, jako by se nic nestalo. Beze spěchu pila kávu, projížděla telefon, ptala se, kde má bundu. Ten klid byl děsivější než jakýkoli výbuch emocí.
„Podala jsem si přihlášku na univerzitu v jiném městě,“ utrousila mimochodem. „Vzali mě.“
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptala jsem se.
„Protože bys měla spoustu otázek,“ pokrčila rameny. „A já už nemám sílu se pořád obhajovat.“
Přikývla jsem. Uvnitř zela prázdnota.
„Kdy odjíždíš?“
„Za měsíc.“
Měsíc. Třicet dní na to, naučit se pouštět někoho, pro koho jsem třináct let dýchala.
Čas se pak vlekl podivně. Mluvily jsme o nákupech a běžných věcech, ale tomu podstatnému jsme se vyhýbaly. Vracívala se pozdě, často přespávala u přátel. Byt postupně utichal. Začala jsem balit věci — ne proto, že bych věděla kam, ale proto, že ona mluvila s takovou jistotou, jako by už bylo rozhodnuto.
Jedno odpoledne jsem v šatníku objevila starou krabici. Uvnitř byly Terčiny dětské kresby a slohové práce ze školy, kde měla popsat svou rodinu.
„Mám mámu. Není biologická, ale je se mnou pořád.“
Ruce se mi třásly, když jsem ta slova četla.
Večer jsem sebrala odvahu.
„Terezo,“ oslovila jsem ji, „jestli opravdu chceš, abych odešla, udělám to. Ale dřív musíš něco vědět.“
Unaveně si povzdechla, přesto zůstala stát.
„Co ještě?“
Vytáhla jsem ze zásuvky obálku, kterou jsem celá ta léta schovávala.
„Tohle je dopis od tvé mámy. Od Veroniky. Napsala ho pár měsíců před nehodou.“
Její výraz se změnil. Poprvé po dlouhé době se jí v očích objevil skutečný cit.
„Proč jsi mi ho nikdy nedala?“ zašeptala.
„Protože si přála, abys ho četla až jako dospělá. Až budeš schopná porozumět.“
Tereza si obálku pomalu vzala. Prsty se jí chvěly. Četla dlouho. Příliš dlouho. Viděla jsem, jak jí po tváři jedna po druhé stékají slzy, a ona je nechávala volně padat, aniž by se je pokusila setřít.