„Jsi vdaná, drahoušku,“ pokračovala Jaroslava Váleková bez sebemenšího zaváhání. „A všechno, co je tvoje, patří rodině. A v rodině rozhoduje ten, kdo stojí v jejím čele.“
Lucie Vaněková se prudce otočila ke svému muži. „V čele? Kamil?“ zasmála se hořce. „Ty si ani ponožky nekoupíš, aniž by ti to maminka odsouhlasila!“
„Lucie, prosím tě, nezačínej,“ zamumlal Kamil Růžička a nervózně si promnul ruce. „My jsme to fakt promysleli. Ty peníze byly potřeba hned.“
„Komu byly potřeba?“ vyštěkla. „A na co přesně?!“
Jaroslava položila hrnek na stolek tak prudce, až Lucie nadskočila. Zvuk se rozlehl pokojem jako výstřel.
„Jestli ti to ještě nikdo neřekl, tak náš rodinný podnik balancuje nad propastí,“ pronesla ledově. „Bylo nutné splatit úvěr. A tvůj byt se k tomu hodil naprosto ideálně.“
„Můj byt?“ Lucii se zlomil hlas. „To byla jediná věc, kterou jsem měla! Památka po babičce!“
„Ale prosím tě,“ mávla Jaroslava rukou. „Nedělej z toho tragédii. Malá garsonka někde na okraji města. Díky ní jsme ale zachránili firmu. To snad chápeš, co je pro rodinu důležitější, ne?“
Lucie pohlédla na Kamila. Seděl shrbený, pohled zapíchnutý do koberce, a neřekl ani slovo. Před očima se jí roztočil film posledních tří let. Tři roky manželství, během nichž snášela neustálé vměšování tchyně. Mlčela, když Jaroslava shazovala její vaření, oblečení i práci. Přivírala oči pokaždé, když se Kamil automaticky postavil na stranu matky. A teď, společně, jí sebrali to poslední, co ji spojovalo s babičkou a s jejím někdejším svobodným životem.
„Jak jsi to mohl udělat?“ zeptala se tiše. „Jak jsi mohl zfalšovat můj podpis?“
Kamil konečně zvedl hlavu. „Já nic nefalšoval. Měl jsem plnou moc.“
„Jakou plnou moc?“ vyhrkla. „Nikdy jsem nic takového nepodepsala!“
Na to se Jaroslava samolibě pousmála. „Vzpomínáš si, jak jsi před půl rokem podepisovala papíry k vyřízení dědictví?“ pronesla sladce. „Bylo jich hodně. Jeden z nich byla generální plná moc na manžela. Pro jistotu. Člověk nikdy neví.“
Lucii se zatočila hlava. Ten den si pamatovala až příliš dobře. Notářská kancelář, hromada dokumentů, a Jaroslava, která jí je s úsměvem podsouvala se slovy, že notář má další klienty a není čas zdržovat. Důvěřovala jim. Důvěřovala svému muži. I jí.
„Vy jste to měli promyšlené,“ zašeptala. „Už od chvíle, kdy babička zemřela.“
„Neříkej nesmysly,“ utnula ji Jaroslava ostře. „Jen jsme se pojistili. A pak nastala situace, kdy bylo potřeba jednat. Podnikání má přednost před sentimentem k nemovitostem.“
„To nebylo vaše podnikání!“ vykřikla Lucie. „To byl můj byt! Moje dědictví!“
„Tak už dost!“ vyskočila Jaroslava z křesla. „Bydlíš v našem domě, jíš naše jídlo a využíváš všechno, co máme. A jakmile máš pomoct rodině, začneš křičet ‚moje‘! Jsi sobec!“
Lucie se na ni podívala. Pak ještě jednou na Kamila, který ji ani tentokrát nebránil. V tu chvíli se v ní něco zlomilo. Nebo možná narovnalo, jako pružina, která byla příliš dlouho stlačená.
„Víte co,“ řekla nečekaně klidně. „Máte pravdu. Jsem sobec. Natolik, že už nechci žít ve vašem domě ani jíst vaše jídlo.“
Otočila se ke Kamilovi. „Odcházím. Zůstaň si tady s maminkou. Jste dokonalá dvojice – zloděj a podvodnice.“
„Jak se opovažuješ!“ ječela Jaroslava.
„Opovažuji se,“ odpověděla Lucie chladně. „A víte, co ještě udělám? Půjdu na policii. A taky na státní zastupitelství. Podvod, zneužití plné moci, nezákonný prodej. Uvidíme, jak budete zachraňovat firmu z vězení.“
Kamil vyskočil z gauče. „Lucie, zbláznila ses? To je trestný čin! Chceš, abych šel sedět?“
„A napadlo tě vůbec, jak se budu cítit já,“ odsekla, „když zjistím, že mě vlastní manžel s matkou okradli?“
„Nikdo ti neuvěří!“ křičela Jaroslava hystericky. „Všechny papíry jsou v pořádku! Plná moc je platná!“
„Plná moc získaná podvodem,“ odpověděla Lucie pevně. „Nevěděla jsem, co podepisuji. A to dokážu.“
Vytáhla z kabelky telefon a s pevnou rukou začala vytáčet číslo.