Chlapec, který prodává růže na semaforu u brněnského Hlavního nádraží, mi včera podal jednu zdarma.
„Naposledy,“ řekl tiše.
Tenkrát jsem tomu nerozuměla. Dnes už ano.
Vídam ho tam skoro dva roky.
Maximálně čtrnáct, vyhublý, se zelenýma očima a úsměvem, který člověka zaskočí svou upřímností.
Prodával růže řidičům a lidem spěchajícím mezi tramvajemi.
— Růže pro krásnou paní? ptal se pokaždé.
— Ne dnes, odpovídala jsem mu vždycky.
Ale včera to bylo jiné.
— Dnes je zadarmo, řekl a podal mi červenou růži.
„Naposledy.“
— Odjíždíš někam?
— Zítra to pochopíte, řekl a odběhl k dalším autům.
Dnes ráno na titulní stránce Brněnského deníku stálo:
„Čtrnáctiletý chlapec zachránil tři osoby z hořícího bytu. Leží v kómatu v nemocnici Bohunice.“
Byl to on.
Mirek Pospíšil.
Chlapec od semaforu.
Okamžitě jsem jela do FN Brno – Bohunice.
V čekárně stáli desítky lidí. Poznávala jsem je — řidiči, kolemjdoucí, lidé, kterým Mirek prodával květiny.
— Co se stalo? zeptala jsem se ženy vedle mě.
— Barák, kde bydlel, začal v noci hořet. Mirek vytáhl tři děti z bytu sousedů. A pak se vrátil ještě pro jejich mámu. Tehdy se zřítil strop.
— A… maminka?
— Přežila. Je tu s dětmi.
Na židli seděla vyčerpaná paní, v náručí malou holčičku, vedle ní dva kluci. Všichni plakali.