Přistoupila jsem blíž.
— Je mi to líto, zašeptala jsem.
— On to věděl, řekla potichu. Včera mi řekl, ať dávám na sebe pozor. Dal mi všechny peníze, co ten den vydělal. „Pro jistotu,“ řekl.
— Byl to váš syn?
— Ne. Jen bydlel ve stejném domě. Ale pro moje děti byl jako starší bratr. Pomáhal jim s úkoly, nosil jídlo, když jsem byla v práci.
V tu chvíli otevřel dveře lékař.
— Rodina Mirka Pospíšila?
Zvedla se celá čekárna.
— Jsme všichni jeho rodina, řekl jeden muž.
Doktor ztichl.
— Je stabilizovaný, ale v kómatu. Následujících 48 hodin je kritických. Může slyšet, takže pokud mu chcete něco říct…
Lidé chodili dovnitř jeden po druhém.
Každý měl s Mirkem svůj příběh.
— Já jsem Ondra. Rok jsem od tebe kupoval růže pro manželku. Byly to jediné okamžiky radosti během její chemoterapie.
— Já jsem Marie. Když jsem ti řekla, že na narozeniny nemám nikoho, kdo by na mě myslel, dal jsi mi růži zdarma.
— Já jsem Jirka. Jednu noc jsem chtěl skončit se životem. Ty jsi ke mně přiběhl a řekl — „Květiny nemůžou umřít jen proto, že se člověk cítí sám.“ A já tehdy vystoupil z auta.
Když jsem vešla já, Mirek ležel pod přístroji, celý obvázaný.
— Jsem Lucie… ta, která si od tebe nikdy nic nekoupila. A přesto ses na mě vždycky usmíval. Teď chápu, proč jsi mi včera dal červenou růži. Ty jsi to cítil, že? Že dnes budeme my ti, kdo ponesou růže tobě.
Položila jsem růži vedle jeho polštáře.
K večeru se pokoj zaplnil květinami.
Stovky růží od lidí, kterým změnil život jenom úsměvem.
Třetí den se Mirek probral.
Jeho první otázka:
— Jsou ty děti v pořádku?
— Ano, všichni. Díky tobě, odpověděl doktor.
— A… moje růže?
Všichni jsme se rozesmáli.
— Jsou tady, řekla jsem. Všechny tvoje růže se vrátily k tobě.
Rozhlédl se po pokoji plném květin.
— Tohle nejsou moje růže. Moje růže jsou lidi. Vy všichni.