Za dva týdny ho pustili z nemocnice.
Podnikatel, který od něj často kupoval květiny, mu nabídl práci i bydlení.
Jedna rodina ho chtěla neoficiálně vzít k sobě.
Řidiči udělali sbírku na jeho vzdělání.
Mirek ale odmítl.
— Chci dál prodávat květiny na semaforu.
— Proč? Po všem, co se ti stalo?
— Protože tam lidé na chvíli zastaví. A v té jediné minutě jim můžu dát květinu, úsměv… naději. Neexistuje důležitější práce.
Město mu udělilo oficiální povolení.
Dnes je Mirek jediný legální prodejce květin na semaforu u Hlavního nádraží v Brně.
Včera jsem se tam zastavila schválně.
— Pro paní, která si nikdy nekoupila růži, řekl se širokým úsměvem.
— Pro chlapce, který zachraňuje lidi květinami, odpověděla jsem.
— Já nikoho nezachraňuju, pousmál se.
„Květiny zachraňují. Já je jen rozdávám dál.“
Na jeho propouštěcí zprávě z nemocnice stálo v kolonce „Povolání“ vlastními písmeny:
„Zahradník duší.“
A měl naprostou pravdu.