…spousta dvojic to tak má. Jen naše domluvy sepíšeme na papír a dáme jim oficiální podobu. Nic víc v tom není.
Lucie Kovaříková na něj beze slova hleděla.
Mluvil rychle a s jistotou, tónem člověka, který prezentuje hotový projekt a čeká uznání. Jako by jí nabízel výhodnou nabídku, jež se jí má automaticky líbit.
„Radovane, proč do toho taháš právníka?“ ozvala se klidně, ale napjatě. „Jaká dohoda? My snad vedeme firmu?“
„Ne, to přece ne,“ zasmál se nervózně.
„Takže nejsme obchodní partneři?“ zopakovala.
„Samozřejmě že ne,“ usmál se znovu, tentokrát rozpačitě. „Jen… není přece na škodu mít věci úředně ošetřené, ne?“
„Takže dejme tomu,“ pokračovala pomalu, „že ty na sebe vezmeš domácnost – vaření, úklid, nákupy…“
„A já budu řešit peníze,“ skočil jí do řeči. „Účty, větší výdaje, investice.“
„Všechno hezky spravedlivě rozdělené,“ dodal.
„Spravedlivě?“ zvedla Lucie obočí.
Beze slova si sundala kabát, odešla k umyvadlu a umyla si ruce. Teprve potom se posadila naproti němu, aniž by se desek dotkla. Po chvíli znovu vstala, došla do předsíně, pověsila kabát na věšák, zamířila do koupelny, důkladně si ruce namydlila a osušila je ručníkem.
Když se vrátila do kuchyně, usedla zpět na židli a založila ruce na prsou.
Složka ležela pořád mezi nimi na stole.
Lucie se jí stále ani nedotkla.
Jen mlčky pozorovala Radovana a čekala.
Rozhostilo se ticho.
„Lucko, aspoň se na to podívej,“ požádal ji a posunul desky blíž. „Je to rozepsané opravdu podrobně.“
„Chápu, že je to nezvyk,“ pokračoval, „ale věř mi, že to takhle bude jednodušší.“
„Nech mě, prosím, rozhodnout, jestli je to lepší, nebo ne,“ odpověděla klidně, vzala složku a otevřela ji.
Radovan si viditelně oddechl.
Zřejmě čekal, že začne protestovat hned, bez čtení. Jenže Lucie byla vždycky typ, který si nejdřív všechno projde a teprve potom si udělá názor.
Vysunul z desek dokumenty – smlouvu o rozdělení povinností, kterou připravil právník z jeho okruhu známých. Uvnitř bylo několik listů vytištěných na oficiálním hlavičkovém papíře.
Nahoře stálo: „Dohoda o rozdělení rodinných povinností a pravomocí mezi manželi“.
Pod tím následovaly jednotlivé body označené římskými číslicemi.
Radovan papíry ještě popostrčil směrem k Lucii.
„Tady,“ pobídl ji. „Uvidíš, že to dává smysl.“
„Ten právník je zkušený,“ dodal. „Takové dokumenty připravuje běžně. Všechno je v souladu se zákonem.“
„V klidu si to pročti.“
Lucie se začetla.
Nejprve obecná ustanovení – formální fráze, odkazy na rodinné právo. Potom přišel seznam povinností.
Očima přejížděla po řádcích a s každým dalším bodem se její výraz víc a víc uzavíral. Rychle pochopila, že dokument velmi podrobně popisuje, co má dělat ona, zatímco jeho závazky jsou zmíněny jen okrajově.
První bod: „Manželka se zavazuje zajišťovat pořádek v domácnosti, včetně každodenního úklidu, praní a žehlení.“
Druhý: „Manželka se zavazuje připravovat stravu pro rodinu minimálně dvakrát denně.“
Třetí: „Manželka se zavazuje obstarávat nákup potravin a prostředků pro domácnost.“
Čtvrtý: „Manželka se zavazuje sledovat technický stav bytu a včas informovat manžela o nutnosti oprav či výměny vybavení.“
Pak následovala část věnovaná jeho povinnostem.
První bod: „Manžel má právo rozhodovat o zásadních finančních otázkách rodiny.“
Druhý: „Manžel se zavazuje podílet se na úhradě provozních nákladů domácnosti podle svých možností.“
Lucie si tuto větu přečetla dvakrát.
Takže ne povinnost, ale možnost. „Podle možností.“
Zatímco ona měla závazky každý den. Bez výjimky. Bez podmínek.
Listovala dál.
Pasáž o majetku uváděla: „Rozhodnutí o prodeji, pronájmu či jiném nakládání s nemovitostí se přijímají po konzultaci s manželkou, přičemž konečné rozhodnutí náleží manželovi.“
Poslední slovo by měl on.
V jejím bytě.
Radovan mluvil klidně a sebejistě, jako by bylo dávno rozhodnuto, což Lucii dráždilo čím dál víc.
Zatímco četla, nepřestával vysvětlovat.
„Vidíš, jak je to promyšlené?“ pokračoval. „Právník si dal záležet, myslel na detaily.“
„Samozřejmě se o tom dá diskutovat,“ dodal rychle. „Když se ti něco nebude líbit, můžeme to upravit.“
„Ale základní myšlenka je správná.“
„Ty se staráš o domácnost, protože v tom máš přehled. Ženy tohle obvykle zvládají líp.“
„Já řeším zásadní věci – peníze, plánování, směr. Strategii.“
„Je to přece logické,“ usmál se. „Každý dělá to, v čem je silný.“
„Aspoň se nebudeme hádat, kdo má umýt nádobí nebo zaplatit složenky. Všechno je jasně dané.“
„A upřímně, Lucko, spousta rodin takhle funguje. Je to běžný model.“
„Jen se to většinou nepíše černé na bílém. My jsme to prostě pojmenovali na rovinu.“
„Tak co je na tom špatného?“
Mluvil, jako by už bylo rozhodnuto.
Jako by teď měla jen přikývnout, vzít do ruky pero a chovat se, jako by šlo o pouhou formalitu.