Pondělní ráno zpočátku nevypadalo nijak výjimečně. Dagmar Pražáková chystala v kuchyni snídani, jako to dělala každý školní den. Přesto ji od samého začátku svíral nepříjemný pocit, jakési neurčité napětí, které nešlo zahnat běžnými ranními starostmi.
Adéla Kovářová seděla u stolu nezvykle tiše. Byla nápadně bledá a oběma rukama si tiskla břicho, jako by se snažila bolest zadržet.
„Mami… zase to bolí,“ zašeptala po chvíli, sotva slyšitelně.
Dagmar se sevřelo srdce. Odložila hrnek a okamžitě se k dceři otočila.
„Říkala jsi mi o tom už včera?“ zeptala se opatrně, ale v hlase jí zaznívala obava.
Adéla zavrtěla hlavou a sklopila oči.
„Začalo to v noci ze soboty na neděli… hrozně moc. Řekla jsem to nevlastnímu tátovi, ale on říkal, že to bude asi z jídla, z pizzy.“
Tím mužem byl Vítězslav Vacek, Dagmarin manžel a Adélin nevlastní otec. O víkendu byla Dagmar v práci a dceru nechala doma v jeho péči. Zpočátku si vyčítala, že si dětské stížnosti vyložila jako běžné pobolívání, jaké mívají děti často. Teď už ale cítila, že tentokrát je něco zásadně špatně, a neklid v ní jen sílil.
Neváhala ani minutu. Okamžitě odvezla Adélu k pediatrovi, který ji znal od narození. Po základním vyšetření lékař navrhl ultrazvuk, prý jen „pro jistotu“. Jakmile se na monitoru objevily snímky, atmosféra v ordinaci se změnila. Lékař ztuhl a vyměnil si vážný pohled se svou asistentkou.
„Pane doktore… co to znamená?“ zeptala se Dagmar, hlas se jí rozechvěl.
Místo odpovědi sáhl lékař po telefonu a s viditelným rozrušením začal telefonovat.
„Vaše dcera musí být okamžitě hospitalizována,“ oznámil vzápětí bez obalu.
Podíval se na Adélu ležící na lehátku a hlavou mu prolétla děsivá myšlenka, kterou si zatím netroufal vyslovit nahlas: co se vlastně během víkendu mezi dítětem a jejím nevlastním otcem odehrálo?
Sanitka dorazila téměř okamžitě. Zdravotníci opatrně přenesli Adélu na nosítka a Dagmar šla těsně vedle ní, pevně svírajíc její ruku, jako by ji tím mohla ochránit před vším zlým. V sanitním voze lékař neustále kontroloval základní životní funkce. Dagmar sotva popadala dech, srdce jí bušilo tak silně, až měla pocit, že jí vyskočí z hrudi.
„Mami, já se bojím,“ zašeptala Adéla a ještě silněji stiskla matčiny prsty.
„Zvládneme to,“ odpověděla Dagmar, i když se jí třásl hlas. „Jsem tady s tebou.“
Cesta do nemocnice se táhla nekonečně dlouho. Dagmar se v myšlenkách vracela k uplynulým dnům – k nočnímu tichému pláči, k dceřiným prosbám a k chladné reakci Vítězslava. Nenávist i výčitky se v ní mísily. Vyčítala si, že Adélu nechala samotnou, že věřila člověku, před kterým ji vnitřní hlas už dávno varoval.
Na příjmu se vše odehrálo ve spěchu. Sestry odvedly Adélu rovnou na samostatný pokoj a Dagmar ji nepustila ani na krok. Krátce nato přišel i lékař z ultrazvuku. Jeho výraz byl natolik vážný, že Dagmar přeběhl mráz po zádech.
„Dagmar,“ oslovil ji tiše, „zjistili jsme poškození vnitřních orgánů. Tyto nálezy nemohly vzniknout samy od sebe. Stav je velmi vážný a vyžaduje okamžité vyšetření a léčbu.“
Jeho slova ji zasáhla jako rána nožem. Podívala se na Adélu, která se snažila usmát, ale bolest se skrýt nedala. V tu chvíli Dagmar definitivně pochopila, že během její nepřítomnosti se stalo něco strašného. Vzpomněla si na dceřina slova i na Vítězslavovu lhostejnost a cítila, jak se v ní hromadí strach i vztek.
Lékař ji odvedl stranou.
„Budeme muset zjistit, co se přesně stalo. Zda šlo o nehodu, nebo o něco jiného. Pravděpodobně bude nutné zapojit policii,“ řekl opatrně.
Dagmar jen přikývla a s námahou zadržovala slzy. Myšlenka na to, čeho by mohl být Vítězslav schopen, byla děsivá. Rozum se tomu bránil, ale fakta mluvila jasně.
Mezitím zdravotníci připravovali Adélu na další vyšetření. Každý pohyb, každý pípající přístroj působil jako další zkouška. Dagmar ji držela za ruku, tiše ji uklidňovala a snažila se být silná. Adéla se snažila statečně vzdorovat strachu, ale oči ji prozrazovaly.
Na chodbě pak Dagmar spatřila Vítězslava. Stál u vchodu, jako by se nic nestalo, dokonce se lehce usmíval. Krev se v ní vzbouřila. Přistoupila k němu, hlas se jí třásl, ale nutila se ke klidu.
„Kde jsi byl v noci ze soboty na neděli?“ zeptala se ostře. „A co jsi udělal Adéle?“
Vítězslav pozvedl obočí, tvářil se nechápavě.
„Jak to myslíš?“ odpověděl klidně. „Říkala, že ji bolí břicho. Myslel jsem, že to není nic vážného.“