Svokra mi během pracovní doby odvezla kocoura daleko za město. Její verdikt zněl jasně: „Jen chlupy a bakterie, nic víc.“
— Kde je Kuzya? — hned po otevření dveří mě sevřel neklid. Normálně by se můj zrzavý chlupáč přiřítil do chodby jako první, hlasitě by si stěžoval na prázdnou misku a dožadoval se mazlení. Tentokrát mě ale přivítalo jen tíživé ticho.
Dalibor Moudrý seděl u kuchyňského stolu, zíral do desky a za každou cenu se mi vyhýbal pohledem. Jeho matka, Hana Navrátilová, která u nás pobývala už víc než týden, klidně usrkávala čaj, jako by se v bytě nestalo vůbec nic mimořádného.
— Ptám se, kde je ten kocour? — zopakovala jsem a cítila, jak mi chladnou prsty.
— Uklidni se, — mávla rukou. — Už žádného kocoura nemáš. Zmizel.
— Zmizel?! Vždyť je bytový, bojí se i otevřeného balkonu! Kdo otevřel dveře?!
— Já ho odvezla, — pronesla ledovým hlasem. — Daleko za město, do lesa. Tam mu bude líp. Čistý vzduch, prostor, myši. Ne tahle vaše špína — chlupy všude, smrad z kočičího záchodu. My s Daliborkem myslíme na vnoučata, a v takovém nepořádku se dítě vychovávat nedá.
Měla jsem pocit, jako by mě někdo přimrazil k podlaze.
— Ty… tys to dovolil? — otočila jsem se k manželovi.
— Johano, mamka říkala, že má alergii… — zamumlal, aniž by zvedl oči.
— Ta má alergii tak maximálně na soucit, — sykla jsem. — Kde přesně jste ho nechali?!
— Kdo by si to pamatoval, — ušklíbla se. — Někde u silnice, tak dvacet kilometrů od města. Stejně ho nenajdeš. A nedělej z toho tragédii, udělala jsem dobrý skutek.
Beze slova jsem popadla klíče od auta.
— Jestli ho nenajdu… — procedila jsem mezi zuby. — Nebude se vám to líbit.
Tři dny jsem Kuzju hledala. Brodila jsem se závějemi, volala jeho jméno, lepila letáky, brala si volno v práci. Skoro jsem nejedla, nespala, žila jen jedinou myšlenkou — přijít včas.
Třetí den zazvonil telefon.
— Hledáte zrzavého kocoura? Sedí tady u benzínky, mňouká, jako by brečel.
Jela jsem tam, ani jsem nevnímala vlastní tělo. Byl to on. Vyhublý, špinavý, celý se třásl, jedno ucho omrzlé. Jakmile mě uviděl, skočil mi na hruď a slabě zavrněl, i když sotva stál na nohou.
Veterina, infuze, injekce, hospitalizace. Verdikt lékařů byl jasný — přežije.
Domů jsem se vrátila nad ránem, vyčerpaná, prázdná a plná vzteku.
Hana Navrátilová spala v obýváku, rozvalená na mém gauči. U stěny stál její kufr — původně se chystala odjet až za pár dní.
Vzala jsem kufr, z šatní skříně jsem vytáhla její kabát, boty i čepici a všechno bez emocí naložila do kufru auta.
Pak jsem vzbudila Dalibora.
— Vstávej. Jedeme.
— Kam? — zamručel rozespale.
— Doprovodit tvoji mámu.
Vzbudili jsme ji.
— Oblékejte se. Jedeme hned na nádraží.
— Jaké nádraží?! Vždyť mám lístek až za dva dny! — rozčilovala se.
— Plány se změnily.
Sedla jsem za volant a mlčky vyrazila. Odbočku na nádraží jsem minula.
— Johano, jedeš špatně! — znervózněla.
— Vím přesně, kam jedu.
Zastavila jsem u stejné benzínky, kde našli Kuzju. Les, sníh, vítr. Stejných dvacet kilometrů od města.
Vystoupila jsem, vyndala kufr z kufru auta a postavila ho ke krajnici.
— Vystupte, Hano Navrátilová.
— Co to děláš?! — vytřeštila oči.
— Tady je přece příroda. Čistý vzduch. Svoboda. Zkuste si žít „přirozeně“. Prospěje vám to.
— Zbláznila ses?! Je tu zima, já umrznu!
— Kuzjovi byla taky zima. Vy jste tomu říkala dobrý skutek.
— Dalibore! — vykřikla. — Zastav ji!
Dalibor zbledl, podíval se na matku, pak na mě a nakonec do temného lesa.
— Mami… já s tím nic neudělám, — řekl tiše. — Maximálně ti zavolám taxi…
Nastoupila jsem zpátky do auta.
— Telefon máte. Taxi tu bude tak za čtyřicet minut. Kuzja žádný telefon neměl.
Odjeli jsme. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak stojí u kufru a mává rukama.
Samozřejmě neumrzla — odjela taxíkem. Ale do mého domova už nikdy nevkročila.
Dalibor se dlouho omlouval. Řekla jsem mu jediné: pokud se ještě někdy nezastane těch, za které neseme odpovědnost, pojede za ní. Stejně daleko. Do lesa.
Kruté? Možná. Jenže někdy lidé pochopí jen řeč, kterou sami používají.