Můj soused, pan Hofmann, si pořídil psa.
Nebyl to štěně. Ale ani starý. Měl hnědo-rezavou barvu, částečně ovčácké rysy. Inteligentní výraz, velké tlapy. Žil za plotem — na řetězu. Řetěz tenký, krátký. Bouda stará, nakřivo. Miska s vodou — prázdná.
Díval se přímo do očí. Bez strachu. Bez naděje. Jen… do očí. Jako by se ptal: „Slyšíš mě?“
Pak přišla zima. Opravdová. Se sněhem po kolena. S mrazem, který mění okna v ledové květy a vzduch v domě zní chladem.
Připravila jsem tehdy ve stodole bedýnku pro toulavou kočku. Krmení, hadry, trochu tepla.
U Hofmanna — vše beze změny. Stejný řetěz. Stejná bouda. Stejná prázdná miska. A pes — schoulený, mlčel. Neštěkal. Neprosil.
Jen v noci — vyjížděl. Ne silně. Tiše. Dlouze. Jako otevřená rána.
Snažila jsem se ten zvuk ignorovat. Říkala jsem si: „Netýká se mě to.“
Ale jak by se mě to netýkalo, když noc co noc křičí? Ne slovy. Jen… křičí.
V lednu jsem to už nevydržela. Uvařila jsem pár kostí, přidala kuřecí maso, dala to do mísy. Zaklepala jsem na dveře.
— Kdo je? — Margaret. Sousedko. Připravila jsem něco k jídlu… pro to zvíře.
Objevil se. Zachmuřený.
— Sežere cokoliv. Jen aby neumřel. Je to nenáročná potvora.
Nic jsem nekomentovala. Nechala jsem misku.
Pes na jídlo neskočil. Počkal. Pak se přiblížil. Jedl klidně. Potichu. Jako člověk zcela vyčerpaný.
Od té doby jsem mu začala nosit jídlo pravidelně. Každé dva dny. Položila jsem a odešla.
On vrtěl ocasem. Ne radostně. Jen… zdvořile.