Jaro se opožďovalo. Duben byl mokrý, studený. U mě se objevily první květy. U něj — stejná bahna. V misce — led. Pes kulhal. Nešlapal na pravou tlapku.
Předpokládala jsem, že je vyvrtnutá.
Ale když jsem přišla blíž… prsty vypadaly slepené. Omrzlina.
Vrátila jsem se k Hofmannovi.
— To zvíře je nemocné. Potřebovalo by veterináře.
Pokrčil rameny.
— Když chcípne — pořídím si jiné.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ne rozzlobilo. Jen… vyprázdnilo. Obrovsky. Ledově.
V noci jsem neusnula. Znovu jsem poslouchala to dlouhé vytí. A přemýšlela: a co kdyby to byl Ben?
Ben odešel před třemi lety. Byli jsme spolu skoro patnáct let. Klidný, láskyplný. Všemu rozuměl. Poslední měsíce těžce dýchal. Odejšel u kamen. Na svém oblíbeném koberci.
Od té doby — prázdnota. Nepřijala jsem si dalšího psa. Nemohla jsem. Ale teď… je tu on. Neznámý. Izolovaný. Na řetězu. A křičí.
O pár dní později pan Hofmann odjel. Motor dlouho hučel, pak ticho. Jeden den — nic. Druhý — totéž.
Třetí den jsem tam šla.
Pes ležel nehybně. Nezvedal se. Kalné oči. Miska — prázdná. Voda — žádná. Podíval se na mě smutně. Ne s nadějí. S rezignací…
Vešla jsem brankou, dokořán otevřenou. Žádné štěkání. Žádný pohyb. Jen ticho. Když jsem se přiblížila k boudě, uviděla jsem ho — ležel natažený, s kalnýma, ale otevřenýma očima. Těžce dýchal. Neměl už sílu ani vstát.
— Chudáčku… — zašeptala jsem a klekla vedle něj.
Jemně mi olízl ruku, pak zavřel oči, ale ocasem slabě pohnul. Ještě doufal. Nebo možná jen přijal. Srdce se mi sevřelo. Už nebyl čas váhat.
Běžela jsem domů, vzala tlustou deku z gauče, pečlivě ho zabalila a zvedla. Nebyl těžký. Spíš kosti než pes. Položila jsem ho do kufru a vyrazila na pohotovostní veterinární kliniku. Cestou jsem k němu mluvila jako k dítěti.
— No tak, chlapče, ještě kousek. Bude to dobré. Teď jsi se mnou.
Veterinářka, laskavá paní jménem Ana, si ho hned převzala. Pečlivě ho prohlédla, dala mu infuze, ošetřila omrzliny a zahřála ho. Po hodině přišla do čekárny a usmála se:
— Je slabý, dehydratovaný a má těžké omrzliny, ale nic nevratného. Přežije.
Nevím, jak jsem udržela slzy. Jen jsem zavřela oči a zašeptala: „Děkuju…“ tak upřímně, až se mi hlas zachvěl.
Pojmenovala jsem ho Ares. Silné jméno pro duši, která přežila ledové peklo. První dny byly náročné. Jedl málo. Lekal se hluku. Neštěkal, neprosil, nedíval se přímo do očí. Ale žil. A to stačilo.
Zařídila jsem mu v obýváku vlastní koutek. Pohodlnou matraci, čisté misky, jednoduché hračky. Nechala jsem ho spát, kolik chtěl. Mluvila jsem na něj pořád. Vyprávěla o květinách, o kočce od sousedky, o době, kdy jsem měla psa — Bena. A jednoho večera, když jsem vyprávěla, jak si Ben pokládal čumák na moje koleno, Ares přišel, pomalu, a udělal totéž.
Tehdy jsem plakala. Ne kvůli Benovi. Kvůli Aresovi. Protože konečně začal důvěřovat.
Uplynul měsíc. Tlapka se zahojila. Srst se mu leskla. Oči — jasnější. Už jsme chodili na procházky do parku, s dlouhým vodítkem a klidným tempem. Neutíkal. Držel se u mě, jako by se bál, že bych ho mohla opustit. Ale den za dnem ten strach mizel. A místo něj přicházela důvěra.
Děti z okolí ho milovaly. Hladily ho, a on klidně seděl, s pootevřenýma očima a ocáskem, který líně poklepával o zem. Někdo se mě zeptal, jestli je vycvičený. Usmála jsem se.