— Ne. Jen vděčný.
Jednou jsem ho vzala s sebou do květinářství. Majitelka, paní Emilia, na něj užasle pohlédla.
— Je nádherný! Je tvůj?
Přikývla jsem. Ares se posadil vedle mě, jako by věděl, že je vítaný.
Od té doby chodil téměř každý den se mnou. Seděl u vchodu, tichý strážce, a přijímal pohlazení od zákazníků. Někteří přicházeli speciálně „za tím tichým psem s lidskýma očima“.
Jednou mu starší paní přinesla vařenou kost s mašlí. Jindy mi dítě nakreslilo portrét — mě a Arese. Darovalo mi ho. Zarámovala jsem ho. Visí na zdi, vedle psacího stolu.
V březnu se pan Hofmann vrátil. Prošel kolem mého domu a Ares ho spatřil zpoza plotu. Neštěkal. Nereagoval. Jen se díval. Dlouze. Klidně.
Starý muž zpomalil krok. Podíval se na mě, pak na psa.
— Daří se mu, vidím.
— Lépe než kdy dřív, — odpověděla jsem.
Přikývl a odešel beze slova.
Ani nebylo třeba.
Ares teď spí u mých nohou. Dýchá tiše. Občas pohne tlapkou, asi se mu zdá, jak běžíme parkem, jak se válí v čerstvé trávě. Jak je milován. Jak je doma.
A on doma je.
Pro mě to nebyl „nový pes“. Byla to druhá šance. Byl to poděkování od života za odvahu nezavřít oči.
Někdy nemusíš zachránit celý svět. Někdy stačí zachránit jedinou bytost.
A ta ti zachrání srdce.