Teprve včera jsem zjistil, že kluk, který mě na základce mlátil skoro každý den, tráví noci na hlavním nádraží v Brně.
Poznal jsem ho okamžitě, i když uběhlo skoro dvacet let. Stejný ostrý výraz, stejné světle modré oči. Seděl skrčený na kuse kartonu hned vedle staré čekárny, s potrhaným batohem přitisknutým k sobě.
Radek Dvořák. Moje noční můra od páté do osmé třídy.
Tahával mě za vlasy. Trhal mi sešity. Bral mi každý den dvacku na rohlík se salámem. Děti se smály, učitelé nic neviděli – nebo nechtěli vidět. Jeho rodiče byli doktoři. Já jsem byl jen ten tichý kluk, kterému nikdo nevěřil.
A teď, ve dvaatřiceti, jsem ho viděl spát na studené dlažbě, zabaleného v dece tenké jako papír.
Mohl jsem ho úplně jednoduše obejít. Ale nohy mě samy dovedly až k němu.
„Radku?“
Leknul se, prudce se zvedl a díval se na mě vystrašeně, připravený utéct. Pak poznal můj hlas.
„Viktore?“
„Jo… to jsem já.“
Pokoušel se vstát. Špinavé oblečení, zápach levného alkoholu a potu.
„Co chceš? Přišel ses podívat, kam jsem to dopracoval? Chceš se mi vysmát?“
„Ne. Jen chci pochopit… co se ti stalo?“
Hořce se pousmál. Půl úsměv, půl bolest.
„Život, kámo. Prostě život.“
„Ale tys měl všechno. Rodiče doktoři, peníze, hezký byt…“
„Měl. Do osmnácti. Pak táta zjistil, že jsem gay. Vyrazil mě z domu ještě ten večer. Máma… stála jen ve dveřích a neřekla ani slovo. Jen se dívala, jak odcházím s batohem.“
Cítil jsem ten starý, utažený uzel v krku.
„A co potom?“