„Dělal jsem, co šlo. Fastfoody, obchody, brigády na stavbě. Ale bez stálého bydlení… spal jsem u známých, dokud je to nepřestalo bavit. Pak ulice. Tady jsem už dva roky. Myju skla na semaforech. Někdy vydělám stovku. Někdy nic.“
Zůstal jsem chvíli ticho.
„Víš, že jsi mi čtyři roky dělal ze života peklo, že jo? Bál jsem se chodit do školy.“
Sklonil hlavu.
„Vím. A mrzí mě to. Jestli ti to aspoň trochu pomůže.“
„Proč jsi to dělal, Radku? Proč zrovna mě?“
Podíval se na mě. Oči se mu leskly.
„Protože doma jsem já byl tátův boxovací pytel. Řezal mě za špatné známky, za to, že nejsem dost ‚chlap‘, za cokoliv. A já… jsem všechen ten vztek házel na tebe. Protože jsi byl slabší. Protože jsem věděl, že mi to nevrátíš.“
„A to tě má omluvit?“
„Ne. Nic mě neomlouvá. Ale víš co? Když se mi smála celá škola, když jsem se přiznal… ty jsi byl jediný, kdo po mně nehodil kámen. Proč?“
„Protože vím, jaké to je být ten, do koho se všichni navážejí.“
V tu chvíli se zlomil. Rozplakal se uprostřed nádraží, bez jediného náznaku studu.
„Viktore… je mi to líto. Fakt mě to mrzí. Kdybych mohl vrátit čas…“
„Nemůžeš. Ale řekni mi upřímně: když jsi mě bil, věděl jsi, že to není v pořádku?“
„Věděl. Každou vteřinu. Ale byl jsem moc pos*aný na to, abych přestal.“
Nadechl jsem se. Sáhl jsem do peněženky.
„Podívej. Dám ti 1000 korun. Zaplatím ti týden v hostelu. Osprchuješ se, vyspíš se. A zítra ráno půjdeš se mnou.“
Mrkl zmateně.
„Kam?“
„Do firmy, kde dělám. Rekonstrukce a stavby. Hledáme lidi. Plat je slušný. Můžu se za tebe přimluvit.“
Díval se na mě, jako bych mu řekl, že ho vezmu na Měsíc.
„Ale… proč? Po tom všem, co jsem ti udělal?“
„Protože chci vědět, jestli dokážeš být jiný člověk. A protože já nechci být ten, kdo se dívá na padlého s úsměvem.“
„A co když to pos*ru? Co když uteču? Ukradnu něco?“
„Tak aspoň budu vědět, že jsem to zkusil. Ale jestli to nezkusíme ani jeden, zůstaneme uvěznění v té základce už navždy.“
Vzal peníze třesoucíma rukama.
„Nevím, co říct.“
„Řekni jen ‚jo‘ nebo ‚ne‘.“
„Jo… prosím… jo.“
Dal jsem mu adresu hostelu. Poprosil jsem ho, ať je v sedm ráno na stavbě.
Nebyl jsem si jistý, že přijde.
Ale v 6:50 tam stál. Oholený, umytý, v čistém tričku, které si koupil za zbytek peněz.