Představil jsem ho stavbyvedoucímu jako starého kamaráda. Hned ho vzali.
První týden byl peklo. Radek nebyl zvyklý na těžkou práci. Neměl sílu. Ale ani jednou si nepostěžoval.
Po třech měsících měl smlouvu natrvalo a stabilní výplatu. Našel jsem mu malý podnájem v Líšni.
Včera mi zavolal. Pozval mě na kávu na náměstí Svobody.
„Musím ti něco říct,“ začal, zatímco obracel hrnek v rukou. „Volal jsem mámě. Po čtrnácti letech. Řekl jsem jí, že jsem v pořádku. Rozbrečela se. Řekla mi, že táta umřel před dvěma lety… rakovina. A že před smrtí o mně mluvil. Že ho to mrzí.“
„A jak se cítíš ty?“
„Nevím… je to divné. Smutek, vztek, úleva. Všechno najednou. Ale… máma se chce sejít. A myslím, že jsem připravený.“
Usmál jsem se.
„Fakt mám radost.“
„Viktore… nevím, jak ti poděkovat. Změnil jsi mi život. A my ani nebyli kamarádi. Já jsem ti byl… kat.“
„To už nejsi. Jsi jen Radek. Chlap, který měl odvahu přijmout druhou šanci.“
Zase se mu naplnily oči slzami.
„Jak se ti někdy odvděčím?“
„Buď dobrý k někomu jinému. Jednou uvidíš člověka na dně. A budeš mít stejnou volbu: projít kolem… nebo podat ruku. Vyber tu ruku.“
„Slibuju.“
Když jsme se rozloučili, došlo mi něco:
Nejsladší pomsta není vidět svého nepřítele padnout.
Je to zvednout ho z dna – a zjistit, že už žádným nepřítelem není.